Jsou tam lidé, co jsou doma v celém světě. Jsou tam lidé, co málokdy koukají na to, co je za jejich zahradou. A jsou tam lidé jako já, jejichž identity mají neobvyklé kořeny. Celý svůj život jsem Švýcarka, tady jsem se narodila a vyrostla, tady se odehrávala moje politická socializace. Před několika lety se ale odehrálo něco divného v mém životě. Najednou jsem našla jistou srdeční záležitost, na kterou už nemůžu zapomenout. Jak jsem se vlastně k tomu dostala, se dá vysvětlit jenom těžce.
Začalo to tím, že jsem se dozvěděla od maminky, že Česko a Slovensko jednou byly spolu jako Československo – název, co jsem jako malá holka nikdy neslyšela. Bylo mi 11 let a tenkrát jsem slyšela o Pražském jaru poprvé. Léta potom jsem znovu objevovala ten zájem o soudobnou českou historii, teď už jako teenager. V posledních 6 let jsem s tím zájmem dospívala. Po maturitě jsem se konečně začala učit česky, abych tomu všemu konečně lépe rozuměla. Ale nechtěla jsem jen rozumět, současně se v mé duši rozvíjelo několik příběhů inspirovaných tím, co jsem četla, viděla, slyšela… Zájem se pomalu stal srdeční záležitostí… J e to určitý druh lásky. Ovlivňoval i rozhodnutí o oboru, co studuji na univerzitě. Časem můj zájem překonával hranice historie, protože jsem pochopila význam soudobé historie pro politickou a společenskou přítomnost. Našla jsem inspirace v Česku Pražského jara, Charty 77, disentu a Sametové revoluce. Z toho pak vznikl můj zájem o lidská práva obecně.
Zatímco já jsem se začala víc a víc identifikovat s humanistickým Českem, jsem bohužel taky musela rozumět, že vedle toho mého Česku koexistují jiné formy identifikace. Poznala jsem Česko bez empatie a plné nenávistí vůči jíním, jinak smýšlející stejně jako třeba uprchlíci, Česko zajaté ve stínech minulostí. Rozuměla jsem tomu, že demokracie jednou vybojovaná není něco daného, nějaká samozřejmost, ale něco, co se má pořád vyjednávat. Pro skutečnou demokracii je potřeba nejen mít svobodné volby, ale i určitý přístup, myšlení a hlavně i vzdělávání a vzory.
Měla jsem velkou naději v prezidentských volbách, protože jsem konečně viděla možnost, že konečně to moje Česko s humanistickou tradicí dostane šanci zase být vidět a může se dostat k veřejnosti. Konečně jsem viděla cestu, jak z krize hodnot a empatie pryč. Konečně se objevila konstruktivní řešení, na což jsem čekala tak dlouho v české politické sféře. Drahoš pro mě reprezentoval ideálního kandidáta, možná ne pro mě osobně (nesouhlasím se vším, co řekl a v prvním kole bych dala přednost jinému kandidátovi), ale pro spojení společností, pro dosažení konstruktivní většiny. Pro mě byl jako konsens švýcarské Spolkové rády sjednocený v jedné osobě. S takovým prezidentem by byly konečně dané podmínky pro rozvoj konstruktivnější politické a demokratické kultury.
Ale když jsem včera zaznamenala výsledky voleb, svět se pro mě zhroutil. Můj sen se rozptýlil ve vzduchu. Já vím, že to mnozí očekávali. Parlamentní volby pro mě nebyly překvapení, v měsících předtím jsem pozorivala z blízka, jak na rovině stran chyběly konstruktivní alternativy, jak tam byl určitý druh resignace. V případu včerejších voleb alternativa ale existovala. Zůstala jsem zklamaná z toho, že ani taková alternativa nedokáže v této společnosti získat většinu.
Trpím, ale stále doufám, že naděje v lepší budoucnosti není marná. Bude těžší pracovat pro politickou kulturu a vztahy uvnitř společností, těžší než by to bylo se slušným prezidentem. Ale každopádně to není nemožné. Zaleží na nás všech, co těch 48% dokáže v každodenním životě způsobit. Věřím v Čechy. Nezáleží jen na tom, co se děje při volbách, co rozhodnou politici. Nejvíc se společenská atmosféra vytváří a mění jinde: tím, jak vychováme děti, co se učíme ve škole, jak se chováme k ostatním. Můj hlas jsem vám nemohla dát, protože nemám občanství. Mou podporu ale máte, Češi. Proto, prosím, nenechte se normalizovat. Já taky nebudu. Stále, jako loni na podzim, mám obrovskou vůli přispívat ke kultivaci zdravé a konstruktivní politické a společenské kultury v Česku. Ještě nevím jak. Co ale vím, že mi to Česko Pražského jara a Charty 77 je tak blízké, že už nemůžu být lhostejná vůči tomu, co se tam právě děje. Proto budu i dál sledovat politické a společenské dění a pro inspiraci studovat nedávnou historii.
Ve Švýcarsku, 28.1.18
♥
saminana 