In friedlicher Mission …

Anna-Lenas Lesestübchen

Unterwegs in friedlicher Mission

Für ein gutes Klima, das uns
und den folgenden Generationen
ein Leben in Würde
und die Wahrung der Grundrechte ermöglicht.

Für einen Frieden,
der in den Köpfen beginnt, das Herz ergreift
und mit zupackenden Händen
umgesetzt wird.

Für Verantwortliche in aller Welt,
die das Dienen dem Herrschen vorziehen
und sich gegen Machtmissbrauch
und Aufrüstung jeglicher Art wehren.

Für Menschen wie Du und ich,
die sich auch für die Würde aller Menschen,
unabhängig von Religion und Kulturkreis,
stark machen und Werte zu wahren versuchen.

© G. Bessen, 2018 (gerade sehr aktuell)
Foto: pixabay

Ursprünglichen Post anzeigen

Letná a podstata demokracie

V posledním textu jsem psala o tom, kolik mě demonstrace na Letné inspirovala, kolik naděje mi dalo vidět tolik lidí, kterým není lhostejná budoucnost demokracie.

Bohužel jsem se ale seznámila s názorem, že prý demonstrace byla nedemokratická, protože prý se protestovalo proti výsledkům voleb. Nejdřív to bylo spíš obecné téma veřejné diskuse, ale když jsem to četla i v konverzaci s kamarádem, už mě to neopouštělo a začala jsem o tom přemýšlet. Já s takovou argumentaci nemůžu souhlasit. Důvody jsou hlavně dva:

  1. Právo na artikulaci kritiky současné vlády – a to i když je demokraticky zvolená – je naopak základ demokracie, která je mnohem víc než jen pouhá vláda většiny
  2. Redukce požadavků a důvodů demonstrantů na nesouhlas s volbami nevystihne to, co je nejpodstatnější, a proto je zavádějící

Pro mě ta demonstrace znamená jeden z nejpodstatnějších aspektu v demokracie: právo na artikulaci vlastního názoru a kritiku současných poměrů.

Liberální demokracie zahrnuje spoustu aspektů. Dává občanům spoustu práv, ale patří k ní i povinnosti. Je mnohem víc než jen vláda lidu, tedy vláda většiny. Demokratická kultura obsahuje například i dělbu moci nebo ochranu práv menšin. A základní roli v ní má i opozice. A ta může být v parlamentu ale i mimo ně, třeba ve občanské společnosti. Její úkol je například pozorovat práce demokraticky zvolené vlády, kritizovat ji a případně v druhém kroku nabízet alternativy.

To, že vláda je výsledek demokratických voleb, neznamená, že nesmí být kritizovaná. Znamená to, že dostala od občanů úkol vést tuto zemi. A občany ji mohou kritizovat, pokud si myslí, že ten úkol nesplní, nebo pokud (už) si nezaslouží jejich důvěru. A to je legitimní prvek demokracie.

Když naopak neuznáme to právo s pretextem, že to je nedemokratické, může to být velmi nebezpečné. Znamenalo by to, že se demokracie od vlády ve prospěch všech transformuje k vládě většiny, tedy těch, co ve volbách získali většinu. A všichni, co nesouhlasí s tím, co a jak ta vláda rozhoduje, ať mlčí, všechno bez komentáře snáší a čekají do dalších voleb. Jestli další volby vůbec budou. Nezapomínáme, že vítězství ve demokratických volbách může i vyústit v diktatuře. První příklad, který mě napadne, je Hitler, který byl taky demokraticky zvolen. A jak to dopadlo s demokracii, s právy menšin, s opozici, je zřejmé. To samozřejmě neznamená, že v každém případě musí zrovna dojít k převratu k diktatuře. Často zneužívání moci probíhá mnohem subtilněji. Hitlerovo převzetí mocí by nám ale mělo sloužit jako varování před tím, že pokud spíme v demokracii, nebo zanedbáváme některé aspekty demokratické kultury, je rychle možné, že se probudíme v diktatuře.

K demokratické kultuře samozřejmě patři i respekt k druhým a jejich názorům, i v případě, že se od našeho liší. Proto respektuji i voliče hnutí ANO. Uznávám, že je volební program této strany oslovil víc než ty ostatních stran. A to ukazuje i na nedostatek tzv. demokratických stran. Já jsem první, kdo říká, že vedle demonstrace proti Andreji Babišovi je nutné i posílit alternativy, co osloví voliče. Kritika je důležitá, ale sama problém neřeší. Aby se problémy ve společnosti dlouhodobě řešily, je naopak nutné nabízet alternativy, které jsou věrohodné a dotýkají se existujících problémů a starosti voličů. A ty zatím, jak se zdá nejlíp vystihlo právě Babišovo ANO.

Proto ani tak moc nezáleží na tom, co politicky nabízí ANO, nebo proč zrovna vyhrálo volby, spíš o tom, jak jeho šéf zneužívá důvěru občanů, kterou dostal tím, že jeho strana vyhrála volby. Andrej Babiš není kritizován za to, že vyhrál volby, ale protože otevřeně podpírá základní hodnoty demokracie. To dělá například tím, že nerespektuje své politické oponenty. Navíc ve své knize navrhuje opatření, které by oslabily do značné míry dělbu moci. Největším nebezpečím jsou ovšem jeho střety zájmu, a těch je na víc úrovních: je zároveň předseda vlády, podnikatel, trestně stíhaný, majitel velkého množství medií. Krátce řečeno: Andrej Babiš zneužívá svůj demokraticky dany mandát ve vlastní prospěch. Akumuluje taky moc a tím škodí fungování demokracie v Česku. Riskuje se proto, že se liberální demokracie promění v iliberální, a odtud cesta k diktatuře už není dlouhá.

Ale nemusí dorazit tak daleko. A proto demonstrace jako na Letné jsou důležité, protože ukazují, že demokratická opozice stále existuje. A pokud to Babiše nenutí k demisi, tak aspoň vidí, že nemůže dělat cokoliv bez ohlasu.

Já jsem na Letné nemohla být. Ale už jen sledování přes internetu bylo dojemné. Najednou bylo vidět tolik lidí, kterým zaleží na hodnotách blízkých i mně, na základu demokracie. Jsou to lidé, kteří už nemlčí a dávají najevo svůj nesouhlas. Dává mi to naději, že už nebudeme dál jen v panice nebo v lhostejnosti pozorovat zánik liberální demokracie v Česku, ale naopak se podílet na její obrození.

13.9.2019

P.S. Náhoda chtěla, že právě v den, když jsem začala psát tento text, který měl původně vznikat už v červenci, byl potvrzeno, že bylo zastaveno stíhaní Babiše za Čapí hnízdo. Rozhodla jsem, že ponechám text v originální formě, protože nic neztratil ze svého významu, naopak.

P.P.S. Včera byla další demonstrace na Letné a dneska je 17. listopad, známý taky jako Den boje za svobodu a demokracii. Kdy jinak než dneska by byl správný okamžik, ve kterém konečně dokončím tenhle článek o demonstraci na Letné a podstatě demokracie?

1.12.2017

In the Czech Republic democracy is threatened more than ever as the latest elections opened far too much space for those who propagate xenophobia, racism and intolerance and those who actively disrespect basic principles of liberal democracy. In the Canton Bern the welfare state is threatened as again the parliament has approved measures to reduce expenses that affect directly the most vulnerable among us.

These are just two examples of many. This planet needs us all more than ever to transform our collective existence into a more empathic, altruistic, respectful and sustainable one.

Já a čeština – Jak to všechno začalo

Jestli jste už četli další texty na mém blogu nebo mě už znáte, víte, že jsem Švýcarka, která se cítí v srdci i jako Češka. A to bez toho, že bych měla nějaké přirozené spojení s Českem, co by to nějak vysvětlilo. Nemám ani rodiče, ani jiné příbuzné, ani přítele z Česka. Nikdy jsem v Česku nežila a bohužel asi taky nebudu, aspoň ne v blízké budoucnosti, i když bych si to někdy přála. Nicméně můj sen je žít víc český život. Zároveň si ale nedokážu přestavit, že bych nějak opustila svou švýcarskou identitu. V tom se asi víc podobám těm, kteří mají české kořeny, ale vyrůstali už tady ve Švýcarsku. Jenomže já nemám žádné přirozené spojení s Českem. Tvořila jsem ho nějak sama, i když tvořit možná není správné slovo, protože to by taky nějak znamenalo, že jsem to dělala schválně, vědomě, což není tak úplně pravda. Velká část se pak odehrála sama bez toho, že bych to nějak mohla kontrolovat rozumem. I moje švýcarská identita stále patří ke mně. To češství, co se ve mně objevilo, beru spíš jako doplnění mé identity. Jsem ve Švýcarsku doma. Tady mluvím rodným jazykem, tady smím volit, tady platím daně. Tady studuji na univerzitě, tady žije moje rodina, tady prostě vím, jak věci fungují. I moje myšlení, včetně toho politického, je silně ovlivňováno tím, co zažiji ve Švýcarsku, v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Ovšem existují věci, o kterých můžu těžko mluvit s lidmi tady ve Švýcarsku. Většinou o nich nic neví, nebo jenom málo, nebo k tomu nemají stejný vztah. A pak tam je ta nenasycená touha po češtině. Chci mluvit česky, slyšet, jak ostatní mluví česky, prostě mít češtinu kolem sebe. Necítím se „jen“ jako Švýcarka, ale i jako Češka, i když nemám občanství, z právního pohledu na to ani nemám nárok.

Jak je to možné? Jak k tomu došlo? Proč jsem se vůbec začala učit česky? Nešla jsem do toho s přáním stát se Češkou. To určitě ne. Začalo to v dětství, pak se to posílilo skrz zájem o historii a učení jazyka, jenom s časem postupovalo až k přítomnosti. Je to dlouhý příběh, který bych teď konečně chtěla napsat celý, od začátku.

Psal se rok 2006. Bylo léto, mistrovství světa ve fotbale bylo v plném proudu. Nějak mi tenkrát bylo sympatické Česko, ani nevím vlastně proč, a byla jsem velmi smutná, když český tým nepostoupil… Jednou jsem zaslechla, jak moje maminka řekla místo „Česko“ „Československo“. Nerozuměla jsem tomu a chtěla jsem vědět, co to znamená. Tak mi vyprávěla, že Česko a Slovensko jednou byla jedna země. Pár týdnů potom jsme se podívaly na knihu o Praze, kterou přinesli moje rodiče domů z dovolené v devadesátých letech. A tam byl název Pražské jaro, zase mi musela vyprávět o co se jedná. A tak mi popsala, jak to zažila v roce 1968 ve Švýcarsku jako malá holka. Vyprávěla mi o tom, jak se vrátila domů a skandovala „Dubček, Svoboda, d Russe hei e Seich abglaa“ (volně překládáno jako „Dubček, Svoboda, Rusové udělali blbost“), co asi slyšela někdy ve škole. Starší bratři se jí smáli, a řekli, že ona vůbec neví, o co jde. To si ovšem moje maminka nenechala líbit a ptala se rodičů. Oni jí vysvětlili, stejně jako ona potom mně, že Češi a Slováci v předchozích měsících měli svobodnější podmínky, ale že pak přišly ruské tanky a získanou svobodu znovu utlačili, že spousta Čechů a Slováků utíkala a že Švýcaři je přijali. Už tenkrát mě takové věci hodně fascinovali, a často jsem je zpracovala ve hře. Se svou velkou představivostí jsem to všechno nějak dala dohromady, spoustu věcí jsem rozuměla špatně, ale zároveň jsem pochopila naivním dětským způsobem mnoho věcí ze soudobých dějin. Někdy mě to překvapí, co všechno se dá z mých tehdejších her vyčíst.

Pak jsem měla jiné zájmy, hokej například a italské město Siena a jeho tradice. Potom ale, už na gymnáziu, se všechno vrátilo a od té doby můj zájem o všechno české se zachoval až dodnes. Tenkrát jsme ve škole mluvili o NDR. Nějak mě to zase úplně popadlo. Svůj volný čas jsem trávila tak, že jsem hltala všechno, co jsem našla: knihy, články, videa, filmy, stránky na internetu… Dokonce jsem začala vymýšlet příběhy, chtěla jsem o tom psát knihu. Samozřejmě netrvalo to dlouho a znovu jsem narazila na Pražské jaro, které hrálo důležitou rolu i pro sousední NDR. Vzpomněla jsem si na rok 2006 a postupně se můj zájem posunul z NDR k ČSSR. Dělala jsem to samé jako pár měsíců předtím, ale tentokrát znovu o Pražském jaru. Velmi silně jsem prožila 44. výročí okupace. Vznikl první nový příběh, který dodnes rozvíjím.

Od začátku mi bylo jasné, že se chci  učit jazyk, protože je to tak i s mou další vášní. Například italština mi otevřela dveře k Ambrì, k Leventině, k Sieně. Miluji jazyky a jazyky jsou dobrým prostředkem ke tvoření lásky, spojení se s tím, na čem mi záleží. A další důvod byl, že jsem tenkrát hned pochopila, že hodně informací je v dispozici jenom v češtině. Během gymnázia jsem se pak učila hlavně pasivně tím, že jsem překládala věci, kterým jsem chtěla rozumět, na další studium jsem neměla čas. Když jsem měla maturitu za sebou, konečně jsem mohla začít doopravdy. Ovšem jsem chápala, že se češtinu sama nenaučím, že potřebuji učitelku. Našla jsem kurz a tam jsem konečně začala česky i mluvit.

Po maturitě jsem taky konečně měla možnost napsat moje myšlenky, moje příběhy, i když ve fragmentech, tak jak mě ty věci postupně napadly. Během gymnázia mi moje příběhy pomohly přežít tím, že jsem vytvořila fiktivní svět, do kterého jsem se mohla uchýlit. Příběhy byly hlavní důvod, proč jsem se zajímala o historii. Velká část mého badání měla cíl, že se pak můžu vciťovat lépe do životů mých postav a popsat dobovou atmosféru. Postupně se k tomu přidalo víc postav, vznikly různé odlišné příběhy, které jsou jen tematicky spojené s Pražským jarem nebo s disentem, ale už to není jen jeden související příběh. Vyrostla touha ty příběhy zachovat, napsat, i když teď během studia to můžu jen těžce uskutečnit.

Moje zájmy, jazykové a historické, nakonec ovlivňovaly i výběr předmětů na univerzitě. Vybrala jsem si východoevropská studia, protože to bylo k mému zájmu nejbližší a mohla jsem se tímto způsobem i věnovat češtině. Nemohla jsem tušit, že po dvou letech bude zrušena čeština, a do jaké míry v nabídce kurzů převládne určité ruské nebo sovětské, v literatuře i polské těžiště. Ano, dělala bych spoustu věci jinak, ale to už je jiný příběh.

Pokračovala jsem se studiem češtiny na univerzitě, ale i ve volném čase. Nakonec jsem našla i možnost, jak můžu s češtinou pokračovat i v rámci studia, i když už univerzita samotná žádné kurzy nenabízí. Časem jsem rozuměla víc a víc, našla jsem si kamarády v Česku, prostě vztah k češtině a Česku se prohluboval. Už nežiju jen v minulosti, v příběhu, ale i v přítomnosti. Čím víc jsem spojená s Českem a moje znalosti jazyka se zlepšují, tím víc mě to tahne i k politickému a společenskému životě dnešního Česka. Ne, tenhle stav jsem opravdu nechtěla ponechat postavám svého příběhu, u mě to byl vždycky happy end… Ale jak se zdá, v realitě to není úplně tak… Někdy přemyslím o tom, co by si asi myslely moje postavy o Babišovi a Zemanovi, o rozdělené společnosti, o xenofobii, jestli by taky chodily na demonstrace nebo psaly kritické články do novin. Ale nevidím českou přítomnost jen z pohledu mých postav, ale i z vlastní perspektivy. Už se s tím natolik identifikuji, že jsem musela pochopit, že se mě to týká i osobně. Když mluvím třeba o demonstracích, tak začínám mluvit intuitivně o „nás“ a ne o „nich“, aniž bych si to uvědomila. Občas mě na to s úsměvem upozorňuje například moje maminka.

Nejdřív mě fascinovala jen historie a vymýšlela jsem si příběhy s českým historickým kontextem. A abych si to skutečně mohla představit, začala jsem číst, sledovat všechno možné, co je s tím spojené. A brzy jsem zjistila, že hodně věcí je jen v češtině, a já jsem tomu chtěla rozumět, a protože mám ráda jazyky, měla jsem chuť se učit česky. A takto šly roky dál. Čím víc jsem rozuměla česky, tím víc jsem se identifikovala s tím, co jsem četla. A najednou to nebyla jen minulost, jen fikční příběh, co mě fascinovalo, ale i současnost. A tím se čeština a Česko stávaly součástí mého života a už si to nedokážu představit jinak. Když čtu něco negativního třeba o politice, nemůžu už být lhostejná. A pak bych chtěla jít k volbám, protože je to nějak i tak, že se mě to týká osobně, i když prakticky česká politika se mě jako švýcarské občanky vůbec netýká. Ale s internetem se prostě ty hranice nějak rozpustí. Cítím se doma v Česku, protože tam najdu knihy o tématech mého srdce a Češi mi rozumějí, můžu s nimi diskutovat o věcech, o kterých Švýcaři nic neví nebo jen málo. A hlavně chci objevit víc z toho Česka, s čím se cítím spojená, i když někdy se zdá, že moje Česko v zemi Babiše a Zemana se ztrácí…

Právě statisíce lidí na Letné mi znovu připomněly, že moje Česko navzdory všemu existuje, že se ho musí jen posílit, vrátit mu sebevědomí. Tím víc jsem si znovu jistá, že můj sen je stát se skutečnou Češkou. A když to nebude možné na papíře, chtěla bych aspoň to češství žít víc, žít víc v češtině. Chtěla bych mít malý podíl na vývoji české budoucnosti, i když si nejsem jistá, co můžu osobně dělat. A chtěla bych napsat moje příběhy a další články.

Ein Buch für Weihnachten – A book for Christmas – Un libro per Natale

un libro per natale

Dieses Buch ist sehr empfehlenswert. Es ist ein sehr persönlicher, empathischer Blick auf die Flüchtlingskrise. Am liebsten würde ich es all denen unter den Weihnachtsbaum legen, die gegen Flüchtlinge hetzen oder Abschiebungen in Länder wie Afghanistan befürworten.

I’d really like to recommend you this book. It is a very personal, empathic view on what we call the refugee crisis. If I could, I would put this beneath the Cristmas tree of all those who spread hatred towards refugees or are in favor of deportations to countries such as Afghanistan.

Oggi vorrei raccomandarvi questo libro. È un punto di vista molto personale ed empatico su ciò che chiamiamo la crisi dei rifugiati. Se potessi, mi piacerebbe metterlo sotto l’albero di Natale di ciascuno che incita odio contro i rifugiati o è in favore a deportazioni in paesi come è Afghanistan.

 

Titolo originale: Nel mare ci sono i coccodrilli. Storia vera di Enaiatollah Akbari

English title: In The Sea There Are Crocodiles

Dezember 2018