Já a čeština – Jak to všechno začalo

Jestli jste už četli další texty na mém blogu nebo mě už znáte, víte, že jsem Švýcarka, která se cítí v srdci i jako Češka. A to bez toho, že bych měla nějaké přirozené spojení s Českem, co by to nějak vysvětlilo. Nemám ani rodiče, ani jiné příbuzné, ani přítele z Česka. Nikdy jsem v Česku nežila a bohužel asi taky nebudu, aspoň ne v blízké budoucnosti, i když bych si to někdy přála. Nicméně můj sen je žít víc český život. Zároveň si ale nedokážu přestavit, že bych nějak opustila svou švýcarskou identitu. V tom se asi víc podobám těm, kteří mají české kořeny, ale vyrůstali už tady ve Švýcarsku. Jenomže já nemám žádné přirozené spojení s Českem. Tvořila jsem ho nějak sama, i když tvořit možná není správné slovo, protože to by taky nějak znamenalo, že jsem to dělala schválně, vědomě, což není tak úplně pravda. Velká část se pak odehrála sama bez toho, že bych to nějak mohla kontrolovat rozumem. I moje švýcarská identita stále patří ke mně. To češství, co se ve mně objevilo, beru spíš jako doplnění mé identity. Jsem ve Švýcarsku doma. Tady mluvím rodným jazykem, tady smím volit, tady platím daně. Tady studuji na univerzitě, tady žije moje rodina, tady prostě vím, jak věci fungují. I moje myšlení, včetně toho politického, je silně ovlivňováno tím, co zažiji ve Švýcarsku, v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Ovšem existují věci, o kterých můžu těžko mluvit s lidmi tady ve Švýcarsku. Většinou o nich nic neví, nebo jenom málo, nebo k tomu nemají stejný vztah. A pak tam je ta nenasycená touha po češtině. Chci mluvit česky, slyšet, jak ostatní mluví česky, prostě mít češtinu kolem sebe. Necítím se „jen“ jako Švýcarka, ale i jako Češka, i když nemám občanství, z právního pohledu na to ani nemám nárok.

Jak je to možné? Jak k tomu došlo? Proč jsem se vůbec začala učit česky? Nešla jsem do toho s přáním stát se Češkou. To určitě ne. Začalo to v dětství, pak se to posílilo skrz zájem o historii a učení jazyka, jenom s časem postupovalo až k přítomnosti. Je to dlouhý příběh, který bych teď konečně chtěla napsat celý, od začátku.

Psal se rok 2006. Bylo léto, mistrovství světa ve fotbale bylo v plném proudu. Nějak mi tenkrát bylo sympatické Česko, ani nevím vlastně proč, a byla jsem velmi smutná, když český tým nepostoupil… Jednou jsem zaslechla, jak moje maminka řekla místo „Česko“ „Československo“. Nerozuměla jsem tomu a chtěla jsem vědět, co to znamená. Tak mi vyprávěla, že Česko a Slovensko jednou byla jedna země. Pár týdnů potom jsme se podívaly na knihu o Praze, kterou přinesli moje rodiče domů z dovolené v devadesátých letech. A tam byl název Pražské jaro, zase mi musela vyprávět o co se jedná. A tak mi popsala, jak to zažila v roce 1968 ve Švýcarsku jako malá holka. Vyprávěla mi o tom, jak se vrátila domů a skandovala „Dubček, Svoboda, d Russe hei e Seich abglaa“ (volně překládáno jako „Dubček, Svoboda, Rusové udělali blbost“), co asi slyšela někdy ve škole. Starší bratři se jí smáli, a řekli, že ona vůbec neví, o co jde. To si ovšem moje maminka nenechala líbit a ptala se rodičů. Oni jí vysvětlili, stejně jako ona potom mně, že Češi a Slováci v předchozích měsících měli svobodnější podmínky, ale že pak přišly ruské tanky a získanou svobodu znovu utlačili, že spousta Čechů a Slováků utíkala a že Švýcaři je přijali. Už tenkrát mě takové věci hodně fascinovali, a často jsem je zpracovala ve hře. Se svou velkou představivostí jsem to všechno nějak dala dohromady, spoustu věcí jsem rozuměla špatně, ale zároveň jsem pochopila naivním dětským způsobem mnoho věcí ze soudobých dějin. Někdy mě to překvapí, co všechno se dá z mých tehdejších her vyčíst.

Pak jsem měla jiné zájmy, hokej například a italské město Siena a jeho tradice. Potom ale, už na gymnáziu, se všechno vrátilo a od té doby můj zájem o všechno české se zachoval až dodnes. Tenkrát jsme ve škole mluvili o NDR. Nějak mě to zase úplně popadlo. Svůj volný čas jsem trávila tak, že jsem hltala všechno, co jsem našla: knihy, články, videa, filmy, stránky na internetu… Dokonce jsem začala vymýšlet příběhy, chtěla jsem o tom psát knihu. Samozřejmě netrvalo to dlouho a znovu jsem narazila na Pražské jaro, které hrálo důležitou rolu i pro sousední NDR. Vzpomněla jsem si na rok 2006 a postupně se můj zájem posunul z NDR k ČSSR. Dělala jsem to samé jako pár měsíců předtím, ale tentokrát znovu o Pražském jaru. Velmi silně jsem prožila 44. výročí okupace. Vznikl první nový příběh, který dodnes rozvíjím.

Od začátku mi bylo jasné, že se chci  učit jazyk, protože je to tak i s mou další vášní. Například italština mi otevřela dveře k Ambrì, k Leventině, k Sieně. Miluji jazyky a jazyky jsou dobrým prostředkem ke tvoření lásky, spojení se s tím, na čem mi záleží. A další důvod byl, že jsem tenkrát hned pochopila, že hodně informací je v dispozici jenom v češtině. Během gymnázia jsem se pak učila hlavně pasivně tím, že jsem překládala věci, kterým jsem chtěla rozumět, na další studium jsem neměla čas. Když jsem měla maturitu za sebou, konečně jsem mohla začít doopravdy. Ovšem jsem chápala, že se češtinu sama nenaučím, že potřebuji učitelku. Našla jsem kurz a tam jsem konečně začala česky i mluvit.

Po maturitě jsem taky konečně měla možnost napsat moje myšlenky, moje příběhy, i když ve fragmentech, tak jak mě ty věci postupně napadly. Během gymnázia mi moje příběhy pomohly přežít tím, že jsem vytvořila fiktivní svět, do kterého jsem se mohla uchýlit. Příběhy byly hlavní důvod, proč jsem se zajímala o historii. Velká část mého badání měla cíl, že se pak můžu vciťovat lépe do životů mých postav a popsat dobovou atmosféru. Postupně se k tomu přidalo víc postav, vznikly různé odlišné příběhy, které jsou jen tematicky spojené s Pražským jarem nebo s disentem, ale už to není jen jeden související příběh. Vyrostla touha ty příběhy zachovat, napsat, i když teď během studia to můžu jen těžce uskutečnit.

Moje zájmy, jazykové a historické, nakonec ovlivňovaly i výběr předmětů na univerzitě. Vybrala jsem si východoevropská studia, protože to bylo k mému zájmu nejbližší a mohla jsem se tímto způsobem i věnovat češtině. Nemohla jsem tušit, že po dvou letech bude zrušena čeština, a do jaké míry v nabídce kurzů převládne určité ruské nebo sovětské, v literatuře i polské těžiště. Ano, dělala bych spoustu věci jinak, ale to už je jiný příběh.

Pokračovala jsem se studiem češtiny na univerzitě, ale i ve volném čase. Nakonec jsem našla i možnost, jak můžu s češtinou pokračovat i v rámci studia, i když už univerzita samotná žádné kurzy nenabízí. Časem jsem rozuměla víc a víc, našla jsem si kamarády v Česku, prostě vztah k češtině a Česku se prohluboval. Už nežiju jen v minulosti, v příběhu, ale i v přítomnosti. Čím víc jsem spojená s Českem a moje znalosti jazyka se zlepšují, tím víc mě to tahne i k politickému a společenskému životě dnešního Česka. Ne, tenhle stav jsem opravdu nechtěla ponechat postavám svého příběhu, u mě to byl vždycky happy end… Ale jak se zdá, v realitě to není úplně tak… Někdy přemyslím o tom, co by si asi myslely moje postavy o Babišovi a Zemanovi, o rozdělené společnosti, o xenofobii, jestli by taky chodily na demonstrace nebo psaly kritické články do novin. Ale nevidím českou přítomnost jen z pohledu mých postav, ale i z vlastní perspektivy. Už se s tím natolik identifikuji, že jsem musela pochopit, že se mě to týká i osobně. Když mluvím třeba o demonstracích, tak začínám mluvit intuitivně o „nás“ a ne o „nich“, aniž bych si to uvědomila. Občas mě na to s úsměvem upozorňuje například moje maminka.

Nejdřív mě fascinovala jen historie a vymýšlela jsem si příběhy s českým historickým kontextem. A abych si to skutečně mohla představit, začala jsem číst, sledovat všechno možné, co je s tím spojené. A brzy jsem zjistila, že hodně věcí je jen v češtině, a já jsem tomu chtěla rozumět, a protože mám ráda jazyky, měla jsem chuť se učit česky. A takto šly roky dál. Čím víc jsem rozuměla česky, tím víc jsem se identifikovala s tím, co jsem četla. A najednou to nebyla jen minulost, jen fikční příběh, co mě fascinovalo, ale i současnost. A tím se čeština a Česko stávaly součástí mého života a už si to nedokážu představit jinak. Když čtu něco negativního třeba o politice, nemůžu už být lhostejná. A pak bych chtěla jít k volbám, protože je to nějak i tak, že se mě to týká osobně, i když prakticky česká politika se mě jako švýcarské občanky vůbec netýká. Ale s internetem se prostě ty hranice nějak rozpustí. Cítím se doma v Česku, protože tam najdu knihy o tématech mého srdce a Češi mi rozumějí, můžu s nimi diskutovat o věcech, o kterých Švýcaři nic neví nebo jen málo. A hlavně chci objevit víc z toho Česka, s čím se cítím spojená, i když někdy se zdá, že moje Česko v zemi Babiše a Zemana se ztrácí…

Právě statisíce lidí na Letné mi znovu připomněly, že moje Česko navzdory všemu existuje, že se ho musí jen posílit, vrátit mu sebevědomí. Tím víc jsem si znovu jistá, že můj sen je stát se skutečnou Češkou. A když to nebude možné na papíře, chtěla bych aspoň to češství žít víc, žít víc v češtině. Chtěla bych mít malý podíl na vývoji české budoucnosti, i když si nejsem jistá, co můžu osobně dělat. A chtěla bych napsat moje příběhy a další články.

Werbeanzeigen

O významu veřejnoprávních médií

V době, ve které žijeme, média zažívají zásadní změnu. Přístup k internetu v podstatě změnilo způsob získávání informací, a to u nás všech. Na jedné straně to přináší hodně pozitivních dopadů. Nejdůležitější z nich asi je určitá demokratizace informací. Informace všeho druhu, od novinek, přes astrofyziku, až k návodu, jak chovat kočky: vše se dá zdarma najít na internetu. Navíc internet překonává hranice. Můžu sledovat politické dění v České republice z blízka, nebo být v kontaktu s italskými příbuznými, a to všechno i když zůstanu ve Švýcarsku. Je to takový virtuální prostor, kde se lidé ze všech koutů světa mohou sejít v reálném čase. Bohužel ale tento vývoj má také negativní dopady, které nelze opomíjet. Protože virtuální prostor na rozdíl od skutečného nezná žádné omezení, často se cítíme být zahlceni informacemi, se kterými se každý den setkáváme. Hlavně zprávy, které mají politický nebo společenský význam navíc mají potenciál k dezinformaci, a ne každý má možnosti, znalosti a čas si všechno ověřovat. Filtry na sociálních sítích mají někdy dopad, že člověk čte jen to, co chce číst; to, co odpovídá jeho stávajícímu pohledu na svět.

V takovém světě je to někdy těžké se správně a dostatečně informovat. Tyto změny pochopení a poznání světa proběhly tak rychle, že nás ani škola, ani životní zkušenosti dost dobře na to nepřipravily. Stejně tak ani politici nevědí, jak s tímto stavem zacházet, přestože by mělo být důležité se tím zabývat. Jedním z možných řešení je integrovat mediální a informační kompetence do učebního plánu. Ale co s těmi, kteří už nechodí do školy? Na to je těžké odpovědět, což ani není cílem tohoto článku. Naopak bych se chtěla zabývat jen jednou možností, jak i v dnešní době poskytnout kvalitní informace, které jsou důležité nejen pro znalosti jednotlivce, ale hlavně i pro formování názoru v demokratické společnosti.

Vedle vzdělávání, což je celoživotní proces, a probíhá nejen ve škole, by mělo být důležité investovat do veřejnoprávních médií. Na rozdíl od privátních nebo státních médií, která jednají často podle jiných požadavků, veřejnoprávní média usilují o spravedlivé zastoupení rozmanitosti ve společnosti v souladu s informační kvalitou. Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou nezávislé na finančních investorech a soustředí se na poskytování kvalitních zpráv a informací, a nemusí vždy jednat podle pravidla nabídky a poptávky nebo se zodpovídat mínění současné vlády.

Bohužel ale všude, ve Švýcarsku, stejně jako v Česku, to někteří z nás nechtějí uznat. Ve Švýcarsku budeme tento víkend hlasovat o tom, zda zrušit poplatky za veřejnoprávní média. Podle toho, jak ta iniciativa je formulovaná by to byl konec veřejnoprávní televize a rozhlasu. Jenže rozhodně ne všichni pochopili, co to vlastně znamená. Jen nejsou ochotni za ně zaplatit, protože je to pro ně buď příliš drahé nebo nechápou, za co vlastně platí, když třeba nemají rádi televizi. Podobné trendy vnímám i v českém prostoru, kde také koluje petice za zrušení poplatků a ve stejném čase určití politici usilují přímo i nepřímo o zestátnění veřejnoprávních médií.

Takový vývoj je velmi znepokojivý. Je to projev lhostejnosti, a to nejen vůči informacím jako takovým, ale hlavně vůči vlivu, jaký mají na společnost. Veřejnoprávní média jsou důležitá pro vývoj zdravé demokratické kultury, jako je přístup k důvěryhodným informacím obecně. Jenom když jsou lidé dostatečně informováni, mohou rozhodovat odpovědně. K tomu potřebují veřejně dostupné kvalitní a ověřené informace, i když nejsou příznivé pro některé politické osobnosti. A mandát od veřejnosti k tomu veřejnoprávní média zavazuje.

Ve švýcarské ústavě najdeme například odstavec, který garantuje, že nezávislost rozhlasu a televize, stejně jako autonomie v uspořádání programu jsou zajištěny. Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou důležité i nadále, protože jak dobře zpracované zprávy a reportáže, tak i respekt k názorové rozmanitosti ve společnosti, jsou nezbytné pro zachování a vývoj demokratické kultury. Tento význam potvrzuje i další odstavec švýcarské ústavy:

Rozhlas a televize přispívají ke vzdělávání a kulturnímu rozvoji, ke svobodnému utváření názorů a k zábavě. Bere v úvahu zvláštností země a potřeby kantonů. Zobrazuje události a adekvátně vyjadřuje pluralitu názorů. (Článek 93 odstavec 2 švýcarské ústavy)

Na rozdíl od části o nezávislosti, tento odstavec v případě přijímaní iniciativy „No Billag“ by zcela odpadl, což by znamenalo, že obě garance adekvátního zpravodajství a náležité reprezentace mínění už by nebyli zaručené ústavou. To by byla velká ztráta, už proto, že  by se tím zhoršilo i zastupování různých menšin a jejich přístup k informacím.

Každopádně je důležitým úkolem pro občanskou společnost podílet se na vytváření vědomí o významu veřejnoprávních médií ve veřejném diskurzu, sledovat opatrně jejich vývoj a v případě nutnosti také požadovat odpovědnost k jejich základním úkolům tak, aby zůstala i nadále opravdu veřejnoprávní. Kvalitní informace a hlubší poznání světa  jsou v zájmu veřejnosti, a to bez ohledu na politické smýšlení jednotlivců.

Veřejnoprávní média ve švýcarské ústavy v německém originálu:

Art. 93

Radio und Fernsehen

1

Die Gesetzgebung über Radio und Fernsehen sowie über andere Formen der öffentlichen fernmeldetechnischen Verbreitung von Darbietungen und Informationen ist Sache des Bundes.

2

Radio und Fernsehen tragen zur Bildung und kulturellen Entfaltung, zur freien Meinungsbildung und zur Unterhaltung bei. Sie berücksichtigen die Besonderheiten des Landes und die Bedürfnisse der Kantone. Sie stellen die Ereignisse sachgerecht dar und bringen die Vielfalt der Ansichten angemessen zum Ausdruck.

3

Die Unabhängigkeit von Radio und Fernsehen sowie die Autonomie in der Programmgestaltung sind gewährleistet.

4

Auf die Stellung und die Aufgabe anderer Medien, vor allem der Presse, ist Rücksicht zu nehmen.

5

Programmbeschwerden können einer unabhängigen Beschwerdeinstanz vorgelegt werden.

Epilog

Iniciativa „No Billag“ neuspěla. Víc než 70 % Švýcarů se prohlásilo pro zachování veřejnoprávních médií. Víc v češtině najdete zde.

Jeden švýcarský pohled na prezidentské volby

Jsou tam lidé, co jsou doma v celém světě. Jsou tam lidé, co málokdy koukají na to, co je za jejich zahradou. A jsou tam lidé jako já, jejichž identity mají neobvyklé kořeny. Celý svůj život jsem Švýcarka, tady jsem se narodila a vyrostla, tady se odehrávala moje politická socializace. Před několika lety se ale odehrálo něco divného v mém životě. Najednou jsem našla jistou srdeční záležitost, na kterou už nemůžu zapomenout. Jak jsem se vlastně k tomu dostala, se dá vysvětlit jenom těžce.

Začalo to tím, že jsem se dozvěděla od maminky, že Česko a Slovensko jednou byly spolu jako Československo – název, co jsem jako malá holka nikdy neslyšela. Bylo mi 11 let a tenkrát jsem slyšela o Pražském jaru poprvé. Léta jsem potom znovu objevovala ten zájem o soudobnou českou historii, teď už jako teenager. V posledních 6 let jsem s tím zájmem dospívala. Po maturitě jsem se konečně začala učit česky, abych tomu všemu konečně lépe rozuměla. Ale nechtěla jsem jen rozumět, současně se v mé duši rozvíjelo několik příběhů inspirovaných tím, co jsem četla, viděla, slyšela… Zájem se pomalu stal srdeční záležitostí… J e to určitý druh lásky. Ovlivňoval i rozhodnutí o oboru, co studuji na univerzitě. Časem můj zájem překonával hranice historie, protože jsem pochopila význam soudobé historie pro politickou a společenskou přítomnost. Našla jsem inspirace v Česku Pražského jara, Charty 77, disentu a Sametové revoluce. Z toho pak vznikl můj zájem o lidská práva obecně.

Zatímco já jsem se začala víc a víc identifikovat s humanistickým Českem, jsem bohužel taky musela rozumět, že vedle toho mého Česku koexistuji jiné formy identifikace. Poznala jsem Česko bez empatie a plné nenávistí vůči jíním, jinak smýšlející stejně jako třeba uprchlíci, Česko zajaté ve stínech minulostí. Rozuměla jsem tomu, že demokracie jednou vybojovaná není něco daného, nějaká samozřejmost, ale něco, co se má pořád vyjednávat. Pro skutečnou demokracii je potřeba nejen mít svobodné volby, ale i určitý přístup, myšlení a hlavně i vzdělávání a vzory.

Měla jsem velkou naději v prezidentských volbách, protože jsem konečně viděla možnost, že konečně to moje Česko s humanistickou tradicí dostane šanci zase být vidět a může se dostat k veřejnosti. Konečně jsem viděla cestu, jak z krize hodnot a empatie pryč. Konečně se objevila konstruktivní řešení, na což jsem čekala tak dlouho v české politické sféře. Drahoš pro mě reprezentoval ideálního kandidáta, možná ne pro mě osobně (nesouhlasím se vším, co řekl a v prvním kole bych dala přednost jinému kandidátovi), ale pro spojení společností, pro dosažení konstruktivní většiny. Pro mě byl jako konsens švýcarské Spolkové rády sjednocený v jedné osobě. S takovým prezidentem by byly konečně dané podmínky pro rozvoj konstruktivnější politické a demokratické kultury.

Ale když jsem včera zaznamenala výsledky voleb, svět se pro mě zhroutil. Můj sen se rozptýlil ve vzduchu. Já vím, že to mnozí očekávali. Parlamentní volby pro mě nebyly překvapení, v měsících předtím jsem slyšela z blízka, jak na perspektivě strany chyběly konstruktivní alternativy, jak tam byl určitý druh resignace. V případu včerejších voleb alternativa ale existovala. Zůstala jsem zklamaná z toho, že ani taková alternativa nedokáže v této společnosti získat většinu.

Trpím, ale stále doufám, že naděje v lepší budoucnosti není marná. Bude těžší pracovat pro politickou kulturu a vztahy uvnitř společností, těžší než by to bylo se slušným prezidentem. Ale každopádně to není nemožné. Zaleží na nás všech, co těch 48% dokáže v každodenním životě způsobit. Věřím v Čechy. Nezáleží jen na tom, co se děje při volbách, co rozhodnou politici. Nejvíc se společenská atmosféra vytváří a mění jinde: tím, jak vychováme děti, co se učíme ve škole, jak se chováme k ostatním. Můj hlas jsem vám nemohla dát, protože nemám občanství. Mou podporu ale máte, Češi. Proto, prosím, nenechte se normalizovat. Já taky nebudu. Stále, jako loni na podzim, mám obrovskou vůli přispívat ke kultivaci zdravé a konstruktivní politické a společenské kultury v Česku. Ještě nevím jak. Co ale vím, že mi to Česko Pražského jara a Charty 77 je tak blízké, že už nemůžu být lhostejná vůči tomu, co se tam právě děje. Proto budu i dál sledovat politické a společenské dění a pro inspiraci studovat nedávnou historii.

Ve Švýcarsku, 28.1.18

 

Můj první politický text v češtině, o 17. Listopadu

O svobodě a demokracii v němčině

 

17. Listopad: O svobodě a demokracii

Demokracie není diktatura většiny a ani diktatura menšiny jménem většiny. Zaklady naší demokracie jsou svoboda, lidská práva a odpovědnost k druhým a k celku. To nelze zapomenout. Hlavně proto jsou dny jako 17. listopad důležité, protože připominají, že demokracie v hlubším smyslu není samozřejmost, že nemůže existovat bez naší pokračující podpory. Události posledních měsíců ukazují, že je čas, že pokračujeme ve stopách těch, kteří se v těch historických dnech zastali svobody a demokracie, a to v podmínkách, kdy takové veřejné vyjádření znamenalo skutečný projev statečnosti. Tímto může být 17. listopad velmi inspirujícím dnem.

Fribourg 17.11.16

To je revidovaná verze z roku 2017. Sleduje původný text, jak jsem ho psala minulý rok na univerzitě ve Fribourgu:

To je můj první článek v češtině. V němčině jsem o 17. listopadu a svobodě a demokracii už psala delší text, který nahlednete zde.