Čtení k 30. výročí Sametové revoluce

Zdroj: Lidové noviny, zvláštní vydání, listopad 1989

Platilo tehdy a platí i dnes.

Václav Havel o naději

Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi.

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tatonaděje je.Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

…Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet…