Letná a podstata demokracie

V posledním textu jsem psala o tom, kolik mě demonstrace na Letné inspirovala, kolik naděje mi dalo vidět tolik lidí, kterým není lhostejná budoucnost demokracie.

Bohužel jsem se ale seznámila s názorem, že prý demonstrace byla nedemokratická, protože prý se protestovalo proti výsledkům voleb. Nejdřív to bylo spíš obecné téma veřejné diskuse, ale když jsem to četla i v konverzaci s kamarádem, už mě to neopouštělo a začala jsem o tom přemýšlet. Já s takovou argumentaci nemůžu souhlasit. Důvody jsou hlavně dva:

1. Právo na artikulaci kritiky současné vlády – a to i když je demokraticky zvolená – je naopak základ demokracie, která je mnohem víc než jen pouhá vláda většiny
2. Redukce požadavků a důvodů demonstrantů na nesouhlas s volbami nevystihne to, co je nejpodstatnější, a proto je zavádějící

Pro mě ta demonstrace znamená jeden z nejpodstatnějších aspektu v demokracie: právo na artikulaci vlastního názoru a kritiku současných poměrů.

Liberální demokracie zahrnuje spoustu aspektů. Dává občanům spoustu práv, ale patří k ní i povinnosti. Je mnohem víc než jen vláda lidu, tedy vláda většiny. Demokratická kultura obsahuje například i dělbu moci nebo ochranu práv menšin. A základní roli v ní má i opozice. A ta může být v parlamentu ale i mimo ně, třeba ve občanské společnosti. Její úkol je například pozorovat práce demokraticky zvolené vlády, kritizovat ji a případně v druhém kroku nabízet alternativy.

To, že vláda je výsledek demokratických voleb, neznamená, že nesmí být kritizovaná. Znamená to, že dostala od občanů úkol vést tuto zemi. A občany ji mohou kritizovat, pokud si myslí, že ten úkol nesplní, nebo pokud (už) si nezaslouží jejich důvěru. A to je legitimní prvek demokracie.

Když naopak neuznáme to právo s pretextem, že to je nedemokratické, může to být velmi nebezpečné. Znamenalo by to, že se demokracie od vlády ve prospěch všech transformuje k vládě většiny, tedy těch, co ve volbách získali většinu. A všichni, co nesouhlasí s tím, co a jak ta vláda rozhoduje, ať mlčí, všechno bez komentáře snáší a čekají do dalších voleb. Jestli další volby vůbec budou. Nezapomínáme, že vítězství ve demokratických volbách může i vyústit v diktatuře. První příklad, který mě napadne, je Hitler, který byl taky demokraticky zvolen. A jak to dopadlo s demokracii, s právy menšin, s opozici, je zřejmé. To samozřejmě neznamená, že v každém případě musí zrovna dojít k převratu k diktatuře. Často zneužívání moci probíhá mnohem subtilněji. Hitlerovo převzetí mocí by nám ale mělo sloužit jako varování před tím, že pokud spíme v demokracii, nebo zanedbáváme některé aspekty demokratické kultury, je rychle možné, že se probudíme v diktatuře.

K demokratické kultuře samozřejmě patři i respekt k druhým a jejich názorům, i v případě, že se od našeho liší. Proto respektuji i voliče hnutí ANO. Uznávám, že je volební program této strany oslovil víc než ty ostatních stran. A to ukazuje i na nedostatek tzv. demokratických stran. Já jsem první, kdo říká, že vedle demonstrace proti Andreji Babišovi je nutné i posílit alternativy, co osloví voliče. Kritika je důležitá, ale sama problém neřeší. Aby se problémy ve společnosti dlouhodobě řešily, je naopak nutné nabízet alternativy, které jsou věrohodné a dotýkají se existujících problémů a starosti voličů. A ty zatím, jak se zdá nejlíp vystihlo právě Babišovo ANO.

Proto ani tak moc nezáleží na tom, co politicky nabízí ANO, nebo proč zrovna vyhrálo volby, spíš o tom, jak jeho šéf zneužívá důvěru občanů, kterou dostal tím, že jeho strana vyhrála volby. Andrej Babiš není kritizován za to, že vyhrál volby, ale protože otevřeně podpírá základní hodnoty demokracie. To dělá například tím, že nerespektuje své politické oponenty. Navíc ve své knize navrhuje opatření, které by oslabily do značné míry dělbu moci. Největším nebezpečím jsou ovšem jeho střety zájmu, a těch je na víc úrovních: je zároveň předseda vlády, podnikatel, trestně stíhaný, majitel velkého množství medií. Krátce řečeno: Andrej Babiš zneužívá svůj demokraticky dany mandát ve vlastní prospěch. Akumuluje taky moc a tím škodí fungování demokracie v Česku. Riskuje se proto, že se liberální demokracie promění v iliberální, a odtud cesta k diktatuře už není dlouhá.

Ale nemusí dorazit tak daleko. A proto demonstrace jako na Letné jsou důležité, protože ukazují, že demokratická opozice stále existuje. A pokud to Babiše nenutí k demisi, tak aspoň vidí, že nemůže dělat cokoliv bez ohlasu.

Já jsem na Letné nemohla být. Ale už jen sledování přes internetu bylo dojemné. Najednou bylo vidět tolik lidí, kterým zaleží na hodnotách blízkých i mně, na základu demokracie. Jsou to lidé, kteří už nemlčí a dávají najevo svůj nesouhlas. Dává mi to naději, že už nebudeme dál jen v panice nebo v lhostejnosti pozorovat zánik liberální demokracie v Česku, ale naopak se podílet na její obrození.

13.9.2019

♥

P.S. Náhoda chtěla, že právě v den, když jsem začala psát tento text, který měl původně vznikat už v červenci, byl potvrzeno, že bylo zastaveno stíhaní Babiše za Čapí hnízdo. Rozhodla jsem, že ponechám text v originální formě, protože nic neztratil ze svého významu, naopak.

♥

P.P.S. Včera byla další demonstrace na Letné a dneska je 17. listopad, známý taky jako Den boje za svobodu a demokracii. Kdy jinak než dneska by byl správný okamžik, ve kterém konečně dokončím tenhle článek o demonstraci na Letné a podstatě demokracie?

O významu veřejnoprávních médií

V době, ve které žijeme, média zažívají zásadní změnu. Přístup k internetu v podstatě změnilo způsob získávání informací, a to u nás všech. Na jedné straně to přináší hodně pozitivních dopadů. Nejdůležitější z nich asi je určitá demokratizace informací. Informace všeho druhu, od novinek, přes astrofyziku, až k návodu, jak chovat kočky: vše se dá zdarma najít na internetu. Navíc internet překonává hranice. Můžu sledovat politické dění v České republice z blízka, nebo být v kontaktu s italskými příbuznými, a to všechno i když zůstanu ve Švýcarsku. Je to takový virtuální prostor, kde se lidé ze všech koutů světa mohou sejít v reálném čase. Bohužel ale tento vývoj má také negativní dopady, které nelze opomíjet. Protože virtuální prostor na rozdíl od skutečného nezná žádné omezení, často se cítíme být zahlceni informacemi, se kterými se každý den setkáváme. Hlavně zprávy, které mají politický nebo společenský význam navíc mají potenciál k dezinformaci, a ne každý má možnosti, znalosti a čas si všechno ověřovat. Filtry na sociálních sítích mají někdy dopad, že člověk čte jen to, co chce číst; to, co odpovídá jeho stávajícímu pohledu na svět.

V takovém světě je to někdy těžké se správně a dostatečně informovat. Tyto změny pochopení a poznání světa proběhly tak rychle, že nás ani škola, ani životní zkušenosti dost dobře na to nepřipravily. Stejně tak ani politici nevědí, jak s tímto stavem zacházet, přestože by mělo být důležité se tím zabývat. Jedním z možných řešení je integrovat mediální a informační kompetence do učebního plánu. Ale co s těmi, kteří už nechodí do školy? Na to je těžké odpovědět, což ani není cílem tohoto článku. Naopak bych se chtěla zabývat jen jednou možností, jak i v dnešní době poskytnout kvalitní informace, které jsou důležité nejen pro znalosti jednotlivce, ale hlavně i pro formování názoru v demokratické společnosti.

Vedle vzdělávání, což je celoživotní proces, a probíhá nejen ve škole, by mělo být důležité investovat do veřejnoprávních médií. Na rozdíl od privátních nebo státních médií, která jednají často podle jiných požadavků, veřejnoprávní média usilují o spravedlivé zastoupení rozmanitosti ve společnosti v souladu s informační kvalitou. Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou nezávislé na finančních investorech a soustředí se na poskytování kvalitních zpráv a informací, a nemusí vždy jednat podle pravidla nabídky a poptávky nebo se zodpovídat mínění současné vlády.

Bohužel ale všude, ve Švýcarsku, stejně jako v Česku, to někteří z nás nechtějí uznat. Ve Švýcarsku budeme tento víkend hlasovat o tom, zda zrušit poplatky za veřejnoprávní média. Podle toho, jak ta iniciativa je formulovaná by to byl konec veřejnoprávní televize a rozhlasu. Jenže rozhodně ne všichni pochopili, co to vlastně znamená. Jen nejsou ochotni za ně zaplatit, protože je to pro ně buď příliš drahé nebo nechápou, za co vlastně platí, když třeba nemají rádi televizi. Podobné trendy vnímám i v českém prostoru, kde také koluje petice za zrušení poplatků a ve stejném čase určití politici usilují přímo i nepřímo o zestátnění veřejnoprávních médií.

Takový vývoj je velmi znepokojivý. Je to projev lhostejnosti, a to nejen vůči informacím jako takovým, ale hlavně vůči vlivu, jaký mají na společnost. Veřejnoprávní média jsou důležitá pro vývoj zdravé demokratické kultury, jako je přístup k důvěryhodným informacím obecně. Jenom když jsou lidé dostatečně informováni, mohou rozhodovat odpovědně. K tomu potřebují veřejně dostupné kvalitní a ověřené informace, i když nejsou příznivé pro některé politické osobnosti. A mandát od veřejnosti k tomu veřejnoprávní média zavazuje.

Ve švýcarské ústavě najdeme například odstavec, který garantuje, že nezávislost rozhlasu a televize, stejně jako autonomie v uspořádání programu jsou zajištěny. Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou důležité i nadále, protože jak dobře zpracované zprávy a reportáže, tak i respekt k názorové rozmanitosti ve společnosti, jsou nezbytné pro zachování a vývoj demokratické kultury. Tento význam potvrzuje i další odstavec švýcarské ústavy:

Rozhlas a televize přispívají ke vzdělávání a kulturnímu rozvoji, ke svobodnému utváření názorů a k zábavě. Bere v úvahu zvláštností země a potřeby kantonů. Zobrazuje události a adekvátně vyjadřuje pluralitu názorů. (Článek 93 odstavec 2 švýcarské ústavy)

Na rozdíl od části o nezávislosti, tento odstavec v případě přijímaní iniciativy „No Billag“ by zcela odpadl, což by znamenalo, že obě garance adekvátního zpravodajství a náležité reprezentace mínění už by nebyli zaručené ústavou. To by byla velká ztráta, už proto, že  by se tím zhoršilo i zastupování různých menšin a jejich přístup k informacím.

Každopádně je důležitým úkolem pro občanskou společnost podílet se na vytváření vědomí o významu veřejnoprávních médií ve veřejném diskurzu, sledovat opatrně jejich vývoj a v případě nutnosti také požadovat odpovědnost k jejich základním úkolům tak, aby zůstala i nadále opravdu veřejnoprávní. Kvalitní informace a hlubší poznání světa  jsou v zájmu veřejnosti, a to bez ohledu na politické smýšlení jednotlivců.

♥

Veřejnoprávní média ve švýcarské ústavy v německém originálu:

Art. 93

Radio und Fernsehen

1

Die Gesetzgebung über Radio und Fernsehen sowie über andere Formen der öffentlichen fernmeldetechnischen Verbreitung von Darbietungen und Informationen ist Sache des Bundes.

2

Radio und Fernsehen tragen zur Bildung und kulturellen Entfaltung, zur freien Meinungsbildung und zur Unterhaltung bei. Sie berücksichtigen die Besonderheiten des Landes und die Bedürfnisse der Kantone. Sie stellen die Ereignisse sachgerecht dar und bringen die Vielfalt der Ansichten angemessen zum Ausdruck.

3

Die Unabhängigkeit von Radio und Fernsehen sowie die Autonomie in der Programmgestaltung sind gewährleistet.

4

Auf die Stellung und die Aufgabe anderer Medien, vor allem der Presse, ist Rücksicht zu nehmen.

5

Programmbeschwerden können einer unabhängigen Beschwerdeinstanz vorgelegt werden.

♥

Epilog

Iniciativa „No Billag“ neuspěla. Víc než 70 % Švýcarů se prohlásilo pro zachování veřejnoprávních médií. Víc v češtině najdete zde.

Jeden švýcarský pohled na prezidentské volby

Jsou tam lidé, co jsou doma v celém světě. Jsou tam lidé, co málokdy koukají na to, co je za jejich zahradou. A jsou tam lidé jako já, jejichž identity mají neobvyklé kořeny. Celý svůj život jsem Švýcarka, tady jsem se narodila a vyrostla, tady se odehrávala moje politická socializace. Před několika lety se ale odehrálo něco divného v mém životě. Najednou jsem našla jistou srdeční záležitost, na kterou už nemůžu zapomenout. Jak jsem se vlastně k tomu dostala, se dá vysvětlit jenom těžce.

Začalo to tím, že jsem se dozvěděla od maminky, že Česko a Slovensko jednou byly spolu jako Československo – název, co jsem jako malá holka nikdy neslyšela. Bylo mi 11 let a tenkrát jsem slyšela o Pražském jaru poprvé. Léta potom jsem znovu objevovala ten zájem o soudobnou českou historii, teď už jako teenager. V posledních 6 let jsem s tím zájmem dospívala. Po maturitě jsem se konečně začala učit česky, abych tomu všemu konečně lépe rozuměla. Ale nechtěla jsem jen rozumět, současně se v mé duši rozvíjelo několik příběhů inspirovaných tím, co jsem četla, viděla, slyšela… Zájem se pomalu stal srdeční záležitostí… J e to určitý druh lásky. Ovlivňoval i rozhodnutí o oboru, co studuji na univerzitě. Časem můj zájem překonával hranice historie, protože jsem pochopila význam soudobé historie pro politickou a společenskou přítomnost. Našla jsem inspirace v Česku Pražského jara, Charty 77, disentu a Sametové revoluce. Z toho pak vznikl můj zájem o lidská práva obecně.

Zatímco já jsem se začala víc a víc identifikovat s humanistickým Českem, jsem bohužel taky musela rozumět, že vedle toho mého Česku koexistují jiné formy identifikace. Poznala jsem Česko bez empatie a plné nenávistí vůči jíním, jinak smýšlející stejně jako třeba uprchlíci, Česko zajaté ve stínech minulostí. Rozuměla jsem tomu, že demokracie jednou vybojovaná není něco daného, nějaká samozřejmost, ale něco, co se má pořád vyjednávat. Pro skutečnou demokracii je potřeba nejen mít svobodné volby, ale i určitý přístup, myšlení a hlavně i vzdělávání a vzory.

Měla jsem velkou naději v prezidentských volbách, protože jsem konečně viděla možnost, že konečně to moje Česko s humanistickou tradicí dostane šanci zase být vidět a může se dostat k veřejnosti. Konečně jsem viděla cestu, jak z krize hodnot a empatie pryč. Konečně se objevila konstruktivní řešení, na což jsem čekala tak dlouho v české politické sféře. Drahoš pro mě reprezentoval ideálního kandidáta, možná ne pro mě osobně (nesouhlasím se vším, co řekl a v prvním kole bych dala přednost jinému kandidátovi), ale pro spojení společností, pro dosažení konstruktivní většiny. Pro mě byl jako konsens švýcarské Spolkové rády sjednocený v jedné osobě. S takovým prezidentem by byly konečně dané podmínky pro rozvoj konstruktivnější politické a demokratické kultury.

Ale když jsem včera zaznamenala výsledky voleb, svět se pro mě zhroutil. Můj sen se rozptýlil ve vzduchu. Já vím, že to mnozí očekávali. Parlamentní volby pro mě nebyly překvapení, v měsících předtím jsem pozorivala z blízka, jak na rovině stran chyběly konstruktivní alternativy, jak tam byl určitý druh resignace. V případu včerejších voleb alternativa ale existovala. Zůstala jsem zklamaná z toho, že ani taková alternativa nedokáže v této společnosti získat většinu.

Trpím, ale stále doufám, že naděje v lepší budoucnosti není marná. Bude těžší pracovat pro politickou kulturu a vztahy uvnitř společností, těžší než by to bylo se slušným prezidentem. Ale každopádně to není nemožné. Zaleží na nás všech, co těch 48% dokáže v každodenním životě způsobit. Věřím v Čechy. Nezáleží jen na tom, co se děje při volbách, co rozhodnou politici. Nejvíc se společenská atmosféra vytváří a mění jinde: tím, jak vychováme děti, co se učíme ve škole, jak se chováme k ostatním. Můj hlas jsem vám nemohla dát, protože nemám občanství. Mou podporu ale máte, Češi. Proto, prosím, nenechte se normalizovat. Já taky nebudu. Stále, jako loni na podzim, mám obrovskou vůli přispívat ke kultivaci zdravé a konstruktivní politické a společenské kultury v Česku. Ještě nevím jak. Co ale vím, že mi to Česko Pražského jara a Charty 77 je tak blízké, že už nemůžu být lhostejná vůči tomu, co se tam právě děje. Proto budu i dál sledovat politické a společenské dění a pro inspiraci studovat nedávnou historii.

Ve Švýcarsku, 28.1.18

♥

Můj první politický text v češtině, o 17. Listopadu

O svobodě a demokracii v němčině

17. Listopad: O svobodě a demokracii

Demokracie není diktatura většiny a ani diktatura menšiny jménem většiny. Zaklady naší demokracie jsou svoboda, lidská práva a odpovědnost k druhým a k celku. To nelze zapomenout. Hlavně proto jsou dny jako 17. listopad důležité, protože připominají, že demokracie v hlubším smyslu není samozřejmost, že nemůže existovat bez naší pokračující podpory. Události posledních měsíců ukazují, že je čas, že pokračujeme ve stopách těch, kteří se v těch historických dnech zastali svobody a demokracie, a to v podmínkách, kdy takové veřejné vyjádření znamenalo skutečný projev statečnosti. Tímto může být 17. listopad velmi inspirujícím dnem.

Fribourg 17.11.16

♥

To je revidovaná verze z roku 2017. Sleduje původný text, jak jsem ho psala minulý rok na univerzitě ve Fribourgu:

♥

To je můj první článek v češtině. V němčině jsem o 17. listopadu a svobodě a demokracii už psala delší text, který nahlednete zde.