„Marx in Paris“ by Michael Löwi and Olivier Besancenot, translated by Todd Chretien, original title „Marx à Paris, 1871, Le Cahier bleu de Jenny“
As the authors state in the postface, this story evidently belongs to the realm of fiction: there is no historical evidence that Marx ever visited Paris during the Commune even though he definitely had connections to the French capital in the period of the insurrection. However, it is fascinating how this small book plays with the possibilities that are within the historical evidence: we have no sources that attest Marx’s presence in Paris, but there is also no evidence that denies it. So, Löwy and Besancenot’s work focuses on the possibilities that can be found in the spaces left blank within the books of history, a practise common in many historical novels that feature protagonists that really existed. It imagines how a recently found notebook written by Marx’s daughter Jenny could cast a new light on the history of the Paris Commune as it narrates the secret trip, she and her father undertook to revolutionary Paris in 1871.
The focus surely is to a significant extent on some of the protagonists of the Commune. However, unlike in a history book, in this work of fiction they really come to life. Their convictions get exposed through meaningful but yet natural discussions among friends. The communards thus come across as tangible men and women. More even than the conversation with people such as Léo Frankel, Louise Michel, Eugène Varlin or Elisabeth Dmitrieff I enjoyed the parts where father and daughter Marx encounter common people, the masses of the unknown that form the majority of the Commune. In particular, I was fascinated by the workers from the carpentry cooperative who learn how to self-organize themselves and learn new skills along the way.
In general, I really enjoyed how this book tries to narrate the Commune as a lived experience, as something happening in the present, not overshadowed by its repression, even though there are hints about it in the footnotes that appear from time to time. And while it focuses on the protagonists, it leaves room also for the unknown of the Commune, gives them a voice too to express their reality and their viewpoints. The only thing I regret is that this book is this short, because I would love to continue this time travelling experience and immerse in 1871 Paris even more, for exploring how it may have been to live the Commune is what drives me to read so many things about this period.
Rozhodla jsem se, že tento týden budu psát o Varlinovi. Právě jsem o něm přečetla biografii, a musím říct, že tento člověk na mě udělal takový dojem, že mi přijde přirozené o něm psát. Je opravdu obdivuhodné, čeho všeho Varlin ve svém krátkém životě dosáhl.
Eugène Varlin se narodil 5.října 1839 ve vesnici nedaleko Paříže. Jeho otec byl rolník. Doma se často mluvilo o politice. Byla to republikánská rodina. Varlin jako malý kluk směl chodit to školy, což tehdy ještě nebyla samozřejmost. Ale když mu bylo 13 let, musel začít pracovat. Nastoupil jako učeň u svého strýce, který byl knihařem v Paříži.
Po vyučení zůstal v Paříží. Pracoval v různých dílnách ve městě. Po roce 1865 se stal nezávislým knihařem a pracoval doma. To znamenalo větší svobodu, protože takto mohl svobodně rozdělit svůj čas, i když pravděpodobně to bylo kvůli tomu, že tehdy už byl natolik politicky angažovaný, že ho majitelé v dílnách nechtěli. Avšak neměl problémy sehnat zakázky, a byl dokonce jedním z nejlépe placených knihařů v Paříži, což svědčí o kvalitě jeho práce.
V roce 1859 měl původně narukovat na vojnu, ale nakonec nemusel ze zdravotních důvodů.
Varlin ale knihy nejen vyráběl, také je rád četl. Brzy si uvědomil, že jeho vzdělání má mezery. Spolu s bratrem si doplňoval své znalosti ve volném čase tím, že chodil na kurzy francouzštiny, geometrie, stenografie, latiny, účetnictví. Za výkony v těchto kurzech dokonce získal několik ocenění. Navíc se učil zpívat a byl v jednom sboru. Taky zkoumal sociální a právnické otázky.
Od začátku se angažoval v obnovujícím se dělnickém hnutí. Stal se členem spolku vzájemné pomoci knihařů. V letech 1864 a 1865 byl jedním z organizátorů stávek knihařů. V dalších letech zakládal nejdřív La Ménagère, stravovací sdružení, kde na začátku dokonce dělal všechno sám: vedl účetnictví, organizoval chod společnosti. Pak už začal pracovat na dalším projektu: družstevní jídelně, kde dělníci mohou jíst za dostupnou cenu a scházet se spolu. Projekt pojmenovaný La Marmite se skutečně podařilo realizovat i když trval určitý čas kvůli komplikacím spojeným s jeho politickým pronásledováním. Brzy po založení Mezinárodní asociace pracujících (První internacionála) se stal jejím členem. Hodně času strávil tím, že cestoval po Francii a získával nové stoupence nebo sbíral peníze pro stávkující dělníky a pomáhal jim na místě.
Brzy začal pracovat také jako novinář. Nejdřív měla část francouzské sekce internacionály vlastní noviny, Tribune ouvrière. Noviny byly koncipované jako publikace otevřená pro dělníky, kteří chtějí vyjádřit svoje nápady a znalosti. Měly tím přispět k pronikání intelektuální kultury do lidového prostředí. Ty noviny bohužel přežily jenom krátce, nedokázaly čelit pronásledování režimem. Ovšem už po několika letech začal Varlin znovu psát články, tentokrát do rubriky dělnického hnutí v možná nedůležitějších opozičních republikánských novinách.
U Varlina je pozoruhodný také jeho postoj k ženám a jejich emancipaci. Zatímco většina v internacionále byla podle vzoru Proudhona stále ještě přesvědčená, že žena je ve srovnání s mužem nevyvinutá bytost a že její správné místo je doma u rodiny, Varlin tvrdil, že i žena má právo pracovat, a že je to jediná cesta k její svobodě, protože tím může být nezávislá na muži. Taky se postavil za stejnou odměnu za stejnou práci, požadavek, který i 150 let po jeho smrti bohužel stále není skutečností. Varlin o takových sociálních a politických otázkách nejen diskutoval, ale je převzal do praxe, protože mu záleželo na tom, aby se už tehdy připravily základny pro novou společnost. Jak vážně bral tehdy rovnost pohlaví je vidět i v tom, že v Marmite Natalie Lemel měla vedoucí postavení. Taky v dalším spolku knihařů, který byl založen díky inciativě Varlina a fungoval jako odborová organizace a zároveň jako podpora v případě nemoci nebo nezaměstnanosti, byla Lemel zvolena do administrativní komise. To bylo možné, protože ve stanovách spolku, které redigoval Varlin, je zaručena rovnost práv knihařů a knihařek.
Kvůli své politické angažovanosti byl Varlin během vlády Napoleona III i několikrát trestně stíhán. V roce 1868 byl v druhém procesu proti internacionále odsouzen ke třem měsícům vězení a pokutě 100 franků. V roce 1870 jenom náhodou unikl dalšímu zatčení. Nakonec byl ale zase odsouzen k vězení, i když v nepřítomnosti, protože utekl do Belgie.
Po pádu císařství se znovu vrátil do Francie. Tehdy byla vyhlášená republika. Zároveň byla ale v plném proudu válka proti Prusku, kterou začal ještě císař Napoleon III. Proto určitou dobou působil jako velitel 193. praporu národní gardy.
V listopadu 1870 pak neúspěšně kandidoval do funkce náměstka starosty jednoho městského obvodu. Nakonec ho ale jeho kamarád Malon, který byl v těch volbách zvolen náměstkem v jiném obvodě, jmenoval svým spolupracovníkem. Tím se najednou stal zodpovědným za zásobování celého obvodu, což nebylo v tehdejších podmínkách vůbec jednoduché, ale on to docela dobře zvládl. Člověk musí brát v úvahu, že Paříž tehdy musela několik měsíců čelit oblehání pruskou armádou. Varlin organizoval městské jídelny a podporoval zřízení několik krejčovských dílen, kde byly zaměstnány ženy bez prostředků, a které podporoval také během Komuny.
V únoru 1871 znovu neúspěšně kandidoval, tentokrát do Národního shromáždění.
18.března se aktivně zúčastnil povstání proti vládě, která se tehdy pokusila zabavit děla národní gardy. Jako člen ústředního výboru národní gardy se tehdy aktivně angažoval v nejednoduchém jednání se zvolenými starosty atd. Hodně mu zaleželo na tom, aby se našel nějaký kompromis, což se nakonec stalo: dostali jejich podporu pro městské volby.
Spolu s Jourdem převzal odpovědnost za finance až do voleb. Při dalších náročných jednáních s bankami se jim podařilo aspoň získat peníze nutné pro zaplacení žoldu národním gardistům.
Ve volbách, které se konaly 26. března byl zvolen hned ve třech obvodech do rady Komuny.
Varlin byl velmi aktivní člen Komuny s řadou odpovědností. Jako zvolený zastupitel obvodu sloužil svatby, a podepisoval úmrtní listy a rodné listy. Zároveň byl členem různých komisí, nejdřív finanční, pak pro obživu a nakonec správní. Určitou dobou byl také generálním ředitelem vojenského zásobování a údržby. Nesmíme zapomenout, že už od začátku dubna Komuna byla ve válce s versaillskou vládou, která novou radu neuznala. Varlinovi velmi záleželo na tom, aby všechno probíhalo zákonně a spravedlivě. Zároveň chtěl zajistit, aby nikdo nebyl nespravedlivě stíhán za zneužití pravomoci.
Ovšem Varlin nebyl aktivní jen v komisích. Taky intervenoval na schůzích Komuny. Hned na začátku, na první schůzi zdůrazňoval důležitost zastavení prodeje objektů v zastavárně. Navíc spolu s Assim navrhl dekret o nájemném. A také trval na tom, aby dekrety, které zlepšovaly situaci pracujících, byly co možná nejrychleji uskutečněny.
V polovině května podepsal manifest menšiny proti autoritativní tendenci v Komuně, které začátkem měsíce vyústily v založení tzv. Výboru veřejného blaha. Tím vlastně potvrdil své přesvědčení, které vyjádřil už v článku napsaném před Komunou, že budoucí společenské zřízení nesmí vyústit v autoritativní centralismus.
21. května 1871 pronikla Versaillská armáda do Paříže a začala potlačovat Komunu. Varlin celý následující týden bránil svou revoluční vládu na barikádách. 25. května nahradil Delescluze, který se úmyslně nechal zabít na barikádě, jako zmocněnec pro válku. V následujících dnech se pokouší ze čtvrtí Belleville, na severovýchodě města, koordinovat poslední odpor.
Mezitím se chtěl rozhořčený dav pomstít za masakr komunardů (a obyvatelstva města obecně) spáchaný versaillskou armádou tím, že zastřelil lidi zatčené během Komuny. Varlin a další zastupitelé Komuny se tomu pokusili neúspěšně zabránit.
28. května se Varlin stále ještě nacházel u jedné z posledních barikád Komuny a bojoval. Nakonec se mu podařilo utéct, ale ne na dlouho. Vyčerpán, tak jak byl, si sedl nakonec na lavičku. Tam byl ovšem poznán, udán, a nakonec i zatčen. Bez řádného procesu byl ještě ten samý den zastřelen, stejně jako tisíce známých i neznámých zastánců Komuny, a dokonce i obyčejných občanů, kteří neměli s Komunou nic společného.
Bylo mu tehdy necelých 32 let. Ve svém krátkém životě dokázal mnohem víc než spousta jiných za mnohem delší dobu. A v mnoha ohledech jsou jeho myšlenky a jeho činy i dnes, 150 let po jeho smrti, neuvěřitelně aktuální.
saminana 
