Václav Havel o náději

​Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi.

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tatonaděje je.Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

…Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet… 

Václav Havel about hope

​Hope is a state of mind, not a state of the world. Either we have hope within us or we don’t.Hope is not a prognostication—it’s an orientation of the spirit. You can’t delegate that to anyone else.

Hope in this deep and powerful sense is not the same as joy when things are going well, or the willingness to invest in enterprises that are obviously headed for early success, but rather an ability to work for something to succeed.

Hope is definitely NOT the same as optimism. It’s not the conviction that something will turn out well, but the certainty that something makes sense, regardless of how it turns out.

It is hope, above all, that gives us strength to live and to continually try new things, even in conditions that seem as hopeless as ours do, here and now.In the face of this absurdity, life is too precious a thing to permit its devaluation by living pointlessly, emptily, without meaning, without love, and, finally, without hope.