Jestli jste už četli další texty na mém blogu nebo mě už znáte, víte, že jsem Švýcarka, která se cítí v srdci i jako Češka. A to bez toho, že bych měla nějaké přirozené spojení s Českem, co by to nějak vysvětlilo. Nemám ani rodiče, ani jiné příbuzné, ani přítele z Česka. Nikdy jsem v Česku nežila a bohužel asi taky nebudu, aspoň ne v blízké budoucnosti, i když bych si to někdy přála. Nicméně můj sen je žít víc český život. Zároveň si ale nedokážu přestavit, že bych nějak opustila svou švýcarskou identitu. V tom se asi víc podobám těm, kteří mají české kořeny, ale vyrůstali už tady ve Švýcarsku. Jenomže já nemám žádné přirozené spojení s Českem. Tvořila jsem ho nějak sama, i když tvořit možná není správné slovo, protože to by taky nějak znamenalo, že jsem to dělala schválně, vědomě, což není tak úplně pravda. Velká část se pak odehrála sama bez toho, že bych to nějak mohla kontrolovat rozumem. I moje švýcarská identita stále patří ke mně. To češství, co se ve mně objevilo, beru spíš jako doplnění mé identity. Jsem ve Švýcarsku doma. Tady mluvím rodným jazykem, tady smím volit, tady platím daně. Tady studuji na univerzitě, tady žije moje rodina, tady prostě vím, jak věci fungují. I moje myšlení, včetně toho politického, je silně ovlivňováno tím, co zažiji ve Švýcarsku, v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Ovšem existují věci, o kterých můžu těžko mluvit s lidmi tady ve Švýcarsku. Většinou o nich nic neví, nebo jenom málo, nebo k tomu nemají stejný vztah. A pak tam je ta nenasycená touha po češtině. Chci mluvit česky, slyšet, jak ostatní mluví česky, prostě mít češtinu kolem sebe. Necítím se „jen“ jako Švýcarka, ale i jako Češka, i když nemám občanství, z právního pohledu na to ani nemám nárok.
Jak je to možné? Jak k tomu došlo? Proč jsem se vůbec začala učit česky? Nešla jsem do toho s přáním stát se Češkou. To určitě ne. Začalo to v dětství, pak se to posílilo skrz zájem o historii a učení jazyka, jenom s časem postupovalo až k přítomnosti. Je to dlouhý příběh, který bych teď konečně chtěla napsat celý, od začátku.
Psal se rok 2006. Bylo léto, mistrovství světa ve fotbale bylo v plném proudu. Nějak mi tenkrát bylo sympatické Česko, ani nevím vlastně proč, a byla jsem velmi smutná, když český tým nepostoupil… Jednou jsem zaslechla, jak moje maminka řekla místo „Česko“ „Československo“. Nerozuměla jsem tomu a chtěla jsem vědět, co to znamená. Tak mi vyprávěla, že Česko a Slovensko jednou byla jedna země. Pár týdnů potom jsme se podívaly na knihu o Praze, kterou přinesli moje rodiče domů z dovolené v devadesátých letech. A tam byl název Pražské jaro, zase mi musela vyprávět o co se jedná. A tak mi popsala, jak to zažila v roce 1968 ve Švýcarsku jako malá holka. Vyprávěla mi o tom, jak se vrátila domů a skandovala „Dubček, Svoboda, d Russe hei e Seich abglaa“ (volně překládáno jako „Dubček, Svoboda, Rusové udělali blbost“), co asi slyšela někdy ve škole. Starší bratři se jí smáli, a řekli, že ona vůbec neví, o co jde. To si ovšem moje maminka nenechala líbit a ptala se rodičů. Oni jí vysvětlili, stejně jako ona potom mně, že Češi a Slováci v předchozích měsících měli svobodnější podmínky, ale že pak přišly ruské tanky a získanou svobodu znovu utlačili, že spousta Čechů a Slováků utíkala a že Švýcaři je přijali. Už tenkrát mě takové věci hodně fascinovali, a často jsem je zpracovala ve hře. Se svou velkou představivostí jsem to všechno nějak dala dohromady, spoustu věcí jsem rozuměla špatně, ale zároveň jsem pochopila naivním dětským způsobem mnoho věcí ze soudobých dějin. Někdy mě to překvapí, co všechno se dá z mých tehdejších her vyčíst.
Pak jsem měla jiné zájmy, hokej například a italské město Siena a jeho tradice. Potom ale, už na gymnáziu, se všechno vrátilo a od té doby můj zájem o všechno české se zachoval až dodnes. Tenkrát jsme ve škole mluvili o NDR. Nějak mě to zase úplně popadlo. Svůj volný čas jsem trávila tak, že jsem hltala všechno, co jsem našla: knihy, články, videa, filmy, stránky na internetu… Dokonce jsem začala vymýšlet příběhy, chtěla jsem o tom psát knihu. Samozřejmě netrvalo to dlouho a znovu jsem narazila na Pražské jaro, které hrálo důležitou rolu i pro sousední NDR. Vzpomněla jsem si na rok 2006 a postupně se můj zájem posunul z NDR k ČSSR. Dělala jsem to samé jako pár měsíců předtím, ale tentokrát znovu o Pražském jaru. Velmi silně jsem prožila 44. výročí okupace. Vznikl první nový příběh, který dodnes rozvíjím.
Od začátku mi bylo jasné, že se chci učit jazyk, protože je to tak i s mými dalšími vášněmi. Například italština mi otevřela dveře k Ambrì, k Leventině, k Sieně. Miluji jazyky a jazyky jsou dobrým prostředkem ke tvoření lásky, spojení se s tím, na čem mi záleží. A další důvod byl, že jsem tenkrát hned pochopila, že hodně informací je v dispozici jenom v češtině. Během gymnázia jsem se pak učila hlavně pasivně tím, že jsem překládala věci, kterým jsem chtěla rozumět, na další studium jsem neměla čas. Když jsem měla maturitu za sebou, konečně jsem mohla začít doopravdy. Ovšem jsem chápala, že se češtinu sama nenaučím, že potřebuji učitelku. Našla jsem kurz a tam jsem konečně začala česky i mluvit.
Po maturitě jsem taky konečně měla možnost napsat moje myšlenky, moje příběhy, i když ve fragmentech, tak jak mě ty věci postupně napadly. Během gymnázia mi moje příběhy pomohly přežít tím, že jsem vytvořila fiktivní svět, do kterého jsem se mohla uchýlit. Příběhy byly hlavní důvod, proč jsem se zajímala o historii. Velká část mého badání měla cíl, že se pak můžu vciťovat lépe do životů mých postav a popsat dobovou atmosféru. Postupně se k tomu přidalo víc postav, vznikly různé odlišné příběhy, které jsou jen tematicky spojené s Pražským jarem nebo s disentem, ale už to není jen jeden související příběh. Vyrostla touha ty příběhy zachovat, napsat, i když teď během studia to můžu jen těžce uskutečnit.
Moje zájmy, jazykové a historické, nakonec ovlivňovaly i výběr předmětů na univerzitě. Vybrala jsem si východoevropská studia, protože to bylo k mému zájmu nejbližší a mohla jsem se tímto způsobem i věnovat češtině. Nemohla jsem tušit, že po dvou letech bude zrušena čeština, a do jaké míry v nabídce kurzů převládne určité ruské nebo sovětské, v literatuře i polské těžiště. Ano, dělala bych spoustu věcí jinak, ale to už je jiný příběh.
Pokračovala jsem se studiem češtiny na univerzitě, ale i ve volném čase. Nakonec jsem našla i možnost, jak můžu s češtinou pokračovat i v rámci studia, i když už univerzita samotná žádné kurzy nenabízí. Časem jsem rozuměla víc a víc, našla jsem si kamarády v Česku, prostě vztah k češtině a Česku se prohluboval. Už nežiju jen v minulosti, v příběhu, ale i v přítomnosti. Čím víc jsem spojená s Českem a moje znalosti jazyka se zlepšují, tím víc mě to tahne i k politickému a společenskému životě dnešního Česka. Ne, tenhle stav jsem opravdu nechtěla ponechat postavám svého příběhu, u mě to byl vždycky happy end… Ale jak se zdá, v realitě to není úplně tak… Někdy přemyslím o tom, co by si asi myslely moje postavy o Babišovi a Zemanovi, o rozdělené společnosti, o xenofobii, jestli by taky chodily na demonstrace nebo psaly kritické články do novin. Ale nevidím českou přítomnost jen z pohledu mých postav, ale i z vlastní perspektivy. Už se s tím natolik identifikuji, že jsem musela pochopit, že se mě to týká i osobně. Když mluvím třeba o demonstracích, tak začínám mluvit intuitivně o „nás“ a ne o „nich“, aniž bych si to uvědomila. Občas mě na to s úsměvem upozorňuje například moje maminka.
Nejdřív mě fascinovala jen historie a vymýšlela jsem si příběhy s českým historickým kontextem. A abych si to skutečně mohla představit, začala jsem číst, sledovat všechno možné, co je s tím spojené. A brzy jsem zjistila, že hodně věcí je jen v češtině, a já jsem tomu chtěla rozumět, a protože mám ráda jazyky, měla jsem chuť se učit česky. A takto šly roky dál. Čím víc jsem rozuměla česky, tím víc jsem se identifikovala s tím, co jsem četla. A najednou to nebylo jen minulost, jen fikční příběh, co mě fascinovalo, ale i současnost. A tím se čeština a Česko stávaly součástí mého života a už si to nedokážu představit jinak. Když čtu něco negativního třeba o politice, nemůžu už být lhostejná. A pak bych chtěla jít k volbám, protože je to nějak i tak, že se mě to týká osobně, i když prakticky česká politika se mě jako švýcarské občanky vůbec netýká. Ale s internetem se prostě ty hranice nějak rozpustí. Cítím se doma v Česku, protože tam najdu knihy o tématech mého srdce a Češi mi rozumějí, můžu s nimi diskutovat o věcech, o kterých Švýcaři nic neví nebo jen málo. A hlavně chci objevit víc z toho Česka, s čím se cítím spojená, i když někdy se zdá, že moje Česko v zemi Babiše a Zemana se ztrácí…
Právě statisíce lidí na Letné mi znovu připomněly, že moje Česko navzdory všemu existuje, že se ho musí jen posílit, vrátit mu sebevědomí. Tím víc jsem si znovu jistá, že můj sen je stát se skutečnou Češkou. A když to nebude možné na papíře, chtěla bych aspoň to češství žít víc, žít víc v češtině. Chtěla bych mít malý podíl na vývoji české budoucnosti, i když si nejsem jistá, co můžu osobně dělat. A chtěla bych napsat moje příběhy a další články.
saminana 