Eugène Varlin – příběh muže, který zemřel v boji za spravedlivější svět

^{Eugene Varlin, zdroj}

Rozhodla jsem se, že tento týden budu psát o Varlinovi. Právě jsem o něm přečetla biografii, a musím říct, že tento člověk na mě udělal takový dojem, že mi přijde přirozené o něm psát. Je opravdu obdivuhodné, čeho všeho Varlin ve svém krátkém životě dosáhl.

Eugène Varlin se narodil 5.října 1839 ve vesnici nedaleko Paříže. Jeho otec byl rolník. Doma se často mluvilo o politice. Byla to republikánská rodina. Varlin jako malý kluk směl chodit to školy, což tehdy ještě nebyla samozřejmost. Ale když mu bylo 13 let, musel začít pracovat. Nastoupil jako učeň u svého strýce, který byl knihařem v Paříži.

Po vyučení zůstal v Paříží. Pracoval v různých dílnách ve městě. Po roce 1865 se stal nezávislým knihařem a pracoval doma. To znamenalo větší svobodu, protože takto mohl svobodně rozdělit svůj čas, i když pravděpodobně to bylo kvůli tomu, že tehdy už byl natolik politicky angažovaný, že ho majitelé v dílnách nechtěli. Avšak neměl problémy sehnat zakázky, a byl dokonce jedním z nejlépe placených knihařů v Paříži, což svědčí o kvalitě jeho práce.

V roce 1859 měl původně narukovat na vojnu, ale nakonec nemusel ze zdravotních důvodů.

Varlin ale knihy nejen vyráběl, také je rád četl. Brzy si uvědomil, že jeho vzdělání má mezery. Spolu s bratrem si doplňoval své znalosti ve volném čase tím, že chodil na kurzy francouzštiny, geometrie, stenografie, latiny, účetnictví. Za výkony v těchto kurzech dokonce získal několik ocenění. Navíc se učil zpívat a byl v jednom sboru. Taky zkoumal sociální a právnické otázky.

Od začátku se angažoval v obnovujícím se dělnickém hnutí. Stal se členem spolku vzájemné pomoci knihařů. V letech 1864 a 1865 byl jedním z organizátorů stávek knihařů. V dalších letech zakládal nejdřív La Ménagère, stravovací sdružení, kde na začátku dokonce dělal všechno sám: vedl účetnictví, organizoval chod společnosti. Pak už začal pracovat na dalším projektu: družstevní jídelně, kde dělníci mohou jíst za dostupnou cenu a scházet se spolu. Projekt pojmenovaný La Marmite se skutečně podařilo realizovat i když trval určitý čas kvůli komplikacím spojeným s jeho politickým pronásledováním. Brzy po založení Mezinárodní asociace pracujících (První internacionála) se stal jejím členem. Hodně času strávil tím, že cestoval po Francii a získával nové stoupence nebo sbíral peníze pro stávkující dělníky a pomáhal jim na místě.

Brzy začal pracovat také jako novinář. Nejdřív měla část francouzské sekce internacionály vlastní noviny, Tribune ouvrière. Noviny byly koncipované jako publikace otevřená pro dělníky, kteří chtějí vyjádřit svoje nápady a znalosti. Měly tím přispět k pronikání intelektuální kultury do lidového prostředí. Ty noviny bohužel přežily jenom krátce, nedokázaly čelit pronásledování režimem. Ovšem už po několika letech začal Varlin znovu psát články, tentokrát do rubriky dělnického hnutí v možná nedůležitějších opozičních republikánských novinách.

U Varlina je pozoruhodný také jeho postoj k ženám a jejich emancipaci. Zatímco většina v internacionále byla podle vzoru Proudhona stále ještě přesvědčená, že žena je ve srovnání s mužem nevyvinutá bytost a že její správné místo je doma u rodiny, Varlin tvrdil, že i žena má právo pracovat, a že je to jediná cesta k její svobodě, protože tím může být nezávislá na muži. Taky se postavil za stejnou odměnu za stejnou práci, požadavek, který i 150 let po jeho smrti bohužel stále není skutečností. Varlin o takových sociálních a politických otázkách nejen diskutoval, ale je převzal do praxe, protože mu záleželo na tom, aby se už tehdy připravily základny pro novou společnost. Jak vážně bral tehdy rovnost pohlaví je vidět i v tom, že v Marmite Natalie Lemel měla vedoucí postavení. Taky v dalším spolku knihařů, který byl založen díky inciativě Varlina a fungoval jako odborová organizace a zároveň jako podpora v případě nemoci nebo nezaměstnanosti, byla Lemel zvolena do administrativní komise. To bylo možné, protože ve stanovách spolku, které redigoval Varlin, je zaručena rovnost práv knihařů a knihařek.

Kvůli své politické angažovanosti byl Varlin během vlády Napoleona III i několikrát trestně stíhán. V roce 1868 byl v druhém procesu proti internacionále odsouzen ke třem měsícům vězení a pokutě 100 franků. V roce 1870 jenom náhodou unikl dalšímu zatčení. Nakonec byl ale zase odsouzen k vězení, i když v nepřítomnosti, protože utekl do Belgie.

Po pádu císařství se znovu vrátil do Francie. Tehdy byla vyhlášená republika. Zároveň byla ale v plném proudu válka proti Prusku, kterou začal ještě císař Napoleon III. Proto určitou dobou působil jako velitel 193. praporu národní gardy.

V listopadu 1870 pak neúspěšně kandidoval do funkce náměstka starosty jednoho městského obvodu. Nakonec ho ale jeho kamarád Malon, který byl v těch volbách zvolen náměstkem v jiném obvodě, jmenoval svým spolupracovníkem. Tím se najednou stal zodpovědným za zásobování celého obvodu, což nebylo v tehdejších podmínkách vůbec jednoduché, ale on to docela dobře zvládl. Člověk musí brát v úvahu, že Paříž tehdy musela několik měsíců čelit oblehání pruskou armádou. Varlin organizoval městské jídelny a podporoval zřízení několik krejčovských dílen, kde byly zaměstnány ženy bez prostředků, a které podporoval také během Komuny.

V únoru 1871 znovu neúspěšně kandidoval, tentokrát do Národního shromáždění.

18.března se aktivně zúčastnil povstání proti vládě, která se tehdy pokusila zabavit děla národní gardy. Jako člen ústředního výboru národní gardy se tehdy aktivně angažoval v nejednoduchém jednání se zvolenými starosty atd. Hodně mu zaleželo na tom, aby se našel nějaký kompromis, což se nakonec stalo: dostali jejich podporu pro městské volby.

Spolu s Jourdem převzal odpovědnost za finance až do voleb. Při dalších náročných jednáních s bankami se jim podařilo aspoň získat peníze nutné pro zaplacení žoldu národním gardistům.

Ve volbách, které se konaly 26. března byl zvolen hned ve třech obvodech do rady Komuny.

Varlin byl velmi aktivní člen Komuny s řadou odpovědností. Jako zvolený zastupitel obvodu sloužil svatby, a podepisoval úmrtní listy a rodné listy. Zároveň byl členem různých komisí, nejdřív finanční, pak pro obživu a nakonec správní. Určitou dobou byl také generálním ředitelem vojenského zásobování a údržby. Nesmíme zapomenout, že už od začátku dubna Komuna byla ve válce s versaillskou vládou, která novou radu neuznala. Varlinovi velmi záleželo na tom, aby všechno probíhalo zákonně a spravedlivě. Zároveň chtěl zajistit, aby nikdo nebyl nespravedlivě stíhán za zneužití pravomoci.

Ovšem Varlin nebyl aktivní jen v komisích. Taky intervenoval na schůzích Komuny. Hned na začátku, na první schůzi zdůrazňoval důležitost zastavení prodeje objektů v zastavárně. Navíc spolu s Assim navrhl dekret o nájemném. A také trval na tom, aby dekrety, které zlepšovaly situaci pracujících, byly co možná nejrychleji uskutečněny.

V polovině května podepsal manifest menšiny proti autoritativní tendenci v Komuně, které začátkem měsíce vyústily v založení tzv. Výboru veřejného blaha. Tím vlastně potvrdil své přesvědčení, které vyjádřil už v článku napsaném před Komunou, že budoucí společenské zřízení nesmí vyústit v autoritativní centralismus.

21. května 1871 pronikla Versaillská armáda do Paříže a začala potlačovat Komunu. Varlin celý následující týden bránil svou revoluční vládu na barikádách. 25. května nahradil Delescluze, který se úmyslně nechal zabít na barikádě, jako zmocněnec pro válku. V následujících dnech se pokouší ze čtvrtí Belleville, na severovýchodě města, koordinovat poslední odpor.

Mezitím se chtěl rozhořčený dav pomstít za masakr komunardů (a obyvatelstva města obecně) spáchaný versaillskou armádou tím, že zastřelil lidi zatčené během Komuny. Varlin a další zastupitelé Komuny se tomu pokusili neúspěšně zabránit.

28. května se Varlin stále ještě nacházel u jedné z posledních barikád Komuny a bojoval. Nakonec se mu podařilo utéct, ale ne na dlouho. Vyčerpán, tak jak byl, si sedl nakonec na lavičku. Tam byl ovšem poznán, udán, a nakonec i zatčen. Bez řádného procesu byl ještě ten samý den zastřelen, stejně jako tisíce známých i neznámých zastánců Komuny, a dokonce i obyčejných občanů, kteří neměli s Komunou nic společného.

Bylo mu tehdy necelých 32 let. Ve svém krátkém životě dokázal mnohem víc než spousta jiných za mnohem delší dobu. A v mnoha ohledech jsou jeho myšlenky a jeho činy i dnes, 150 let po jeho smrti, neuvěřitelně aktuální.

Čtení k 30. výročí Sametové revoluce

Zdroj: Lidové noviny, zvláštní vydání, listopad 1989

Platilo tehdy a platí i dnes.

Letná a podstata demokracie

V posledním textu jsem psala o tom, kolik mě demonstrace na Letné inspirovala, kolik naděje mi dalo vidět tolik lidí, kterým není lhostejná budoucnost demokracie.

Bohužel jsem se ale seznámila s názorem, že prý demonstrace byla nedemokratická, protože prý se protestovalo proti výsledkům voleb. Nejdřív to bylo spíš obecné téma veřejné diskuse, ale když jsem to četla i v konverzaci s kamarádem, už mě to neopouštělo a začala jsem o tom přemýšlet. Já s takovou argumentaci nemůžu souhlasit. Důvody jsou hlavně dva:

1. Právo na artikulaci kritiky současné vlády – a to i když je demokraticky zvolená – je naopak základ demokracie, která je mnohem víc než jen pouhá vláda většiny
2. Redukce požadavků a důvodů demonstrantů na nesouhlas s volbami nevystihne to, co je nejpodstatnější, a proto je zavádějící

Pro mě ta demonstrace znamená jeden z nejpodstatnějších aspektu v demokracie: právo na artikulaci vlastního názoru a kritiku současných poměrů.

Liberální demokracie zahrnuje spoustu aspektů. Dává občanům spoustu práv, ale patří k ní i povinnosti. Je mnohem víc než jen vláda lidu, tedy vláda většiny. Demokratická kultura obsahuje například i dělbu moci nebo ochranu práv menšin. A základní roli v ní má i opozice. A ta může být v parlamentu ale i mimo ně, třeba ve občanské společnosti. Její úkol je například pozorovat práce demokraticky zvolené vlády, kritizovat ji a případně v druhém kroku nabízet alternativy.

To, že vláda je výsledek demokratických voleb, neznamená, že nesmí být kritizovaná. Znamená to, že dostala od občanů úkol vést tuto zemi. A občany ji mohou kritizovat, pokud si myslí, že ten úkol nesplní, nebo pokud (už) si nezaslouží jejich důvěru. A to je legitimní prvek demokracie.

Když naopak neuznáme to právo s pretextem, že to je nedemokratické, může to být velmi nebezpečné. Znamenalo by to, že se demokracie od vlády ve prospěch všech transformuje k vládě většiny, tedy těch, co ve volbách získali většinu. A všichni, co nesouhlasí s tím, co a jak ta vláda rozhoduje, ať mlčí, všechno bez komentáře snáší a čekají do dalších voleb. Jestli další volby vůbec budou. Nezapomínáme, že vítězství ve demokratických volbách může i vyústit v diktatuře. První příklad, který mě napadne, je Hitler, který byl taky demokraticky zvolen. A jak to dopadlo s demokracii, s právy menšin, s opozici, je zřejmé. To samozřejmě neznamená, že v každém případě musí zrovna dojít k převratu k diktatuře. Často zneužívání moci probíhá mnohem subtilněji. Hitlerovo převzetí mocí by nám ale mělo sloužit jako varování před tím, že pokud spíme v demokracii, nebo zanedbáváme některé aspekty demokratické kultury, je rychle možné, že se probudíme v diktatuře.

K demokratické kultuře samozřejmě patři i respekt k druhým a jejich názorům, i v případě, že se od našeho liší. Proto respektuji i voliče hnutí ANO. Uznávám, že je volební program této strany oslovil víc než ty ostatních stran. A to ukazuje i na nedostatek tzv. demokratických stran. Já jsem první, kdo říká, že vedle demonstrace proti Andreji Babišovi je nutné i posílit alternativy, co osloví voliče. Kritika je důležitá, ale sama problém neřeší. Aby se problémy ve společnosti dlouhodobě řešily, je naopak nutné nabízet alternativy, které jsou věrohodné a dotýkají se existujících problémů a starosti voličů. A ty zatím, jak se zdá nejlíp vystihlo právě Babišovo ANO.

Proto ani tak moc nezáleží na tom, co politicky nabízí ANO, nebo proč zrovna vyhrálo volby, spíš o tom, jak jeho šéf zneužívá důvěru občanů, kterou dostal tím, že jeho strana vyhrála volby. Andrej Babiš není kritizován za to, že vyhrál volby, ale protože otevřeně podpírá základní hodnoty demokracie. To dělá například tím, že nerespektuje své politické oponenty. Navíc ve své knize navrhuje opatření, které by oslabily do značné míry dělbu moci. Největším nebezpečím jsou ovšem jeho střety zájmu, a těch je na víc úrovních: je zároveň předseda vlády, podnikatel, trestně stíhaný, majitel velkého množství medií. Krátce řečeno: Andrej Babiš zneužívá svůj demokraticky dany mandát ve vlastní prospěch. Akumuluje taky moc a tím škodí fungování demokracie v Česku. Riskuje se proto, že se liberální demokracie promění v iliberální, a odtud cesta k diktatuře už není dlouhá.

Ale nemusí dorazit tak daleko. A proto demonstrace jako na Letné jsou důležité, protože ukazují, že demokratická opozice stále existuje. A pokud to Babiše nenutí k demisi, tak aspoň vidí, že nemůže dělat cokoliv bez ohlasu.

Já jsem na Letné nemohla být. Ale už jen sledování přes internetu bylo dojemné. Najednou bylo vidět tolik lidí, kterým zaleží na hodnotách blízkých i mně, na základu demokracie. Jsou to lidé, kteří už nemlčí a dávají najevo svůj nesouhlas. Dává mi to naději, že už nebudeme dál jen v panice nebo v lhostejnosti pozorovat zánik liberální demokracie v Česku, ale naopak se podílet na její obrození.

13.9.2019

♥

P.S. Náhoda chtěla, že právě v den, když jsem začala psát tento text, který měl původně vznikat už v červenci, byl potvrzeno, že bylo zastaveno stíhaní Babiše za Čapí hnízdo. Rozhodla jsem, že ponechám text v originální formě, protože nic neztratil ze svého významu, naopak.

♥

P.P.S. Včera byla další demonstrace na Letné a dneska je 17. listopad, známý taky jako Den boje za svobodu a demokracii. Kdy jinak než dneska by byl správný okamžik, ve kterém konečně dokončím tenhle článek o demonstraci na Letné a podstatě demokracie?

Já a čeština – Jak to všechno začalo

Jestli jste už četli další texty na mém blogu nebo mě už znáte, víte, že jsem Švýcarka, která se cítí v srdci i jako Češka. A to bez toho, že bych měla nějaké přirozené spojení s Českem, co by to nějak vysvětlilo. Nemám ani rodiče, ani jiné příbuzné, ani přítele z Česka. Nikdy jsem v Česku nežila a bohužel asi taky nebudu, aspoň ne v blízké budoucnosti, i když bych si to někdy přála. Nicméně můj sen je žít víc český život. Zároveň si ale nedokážu přestavit, že bych nějak opustila svou švýcarskou identitu. V tom se asi víc podobám těm, kteří mají české kořeny, ale vyrůstali už tady ve Švýcarsku. Jenomže já nemám žádné přirozené spojení s Českem. Tvořila jsem ho nějak sama, i když tvořit možná není správné slovo, protože to by taky nějak znamenalo, že jsem to dělala schválně, vědomě, což není tak úplně pravda. Velká část se pak odehrála sama bez toho, že bych to nějak mohla kontrolovat rozumem. I moje švýcarská identita stále patří ke mně. To češství, co se ve mně objevilo, beru spíš jako doplnění mé identity. Jsem ve Švýcarsku doma. Tady mluvím rodným jazykem, tady smím volit, tady platím daně. Tady studuji na univerzitě, tady žije moje rodina, tady prostě vím, jak věci fungují. I moje myšlení, včetně toho politického, je silně ovlivňováno tím, co zažiji ve Švýcarsku, v prostředí, ve kterém jsem vyrůstala. Ovšem existují věci, o kterých můžu těžko mluvit s lidmi tady ve Švýcarsku. Většinou o nich nic neví, nebo jenom málo, nebo k tomu nemají stejný vztah. A pak tam je ta nenasycená touha po češtině. Chci mluvit česky, slyšet, jak ostatní mluví česky, prostě mít češtinu kolem sebe. Necítím se „jen“ jako Švýcarka, ale i jako Češka, i když nemám občanství, z právního pohledu na to ani nemám nárok.

Jak je to možné? Jak k tomu došlo? Proč jsem se vůbec začala učit česky? Nešla jsem do toho s přáním stát se Češkou. To určitě ne. Začalo to v dětství, pak se to posílilo skrz zájem o historii a učení jazyka, jenom s časem postupovalo až k přítomnosti. Je to dlouhý příběh, který bych teď konečně chtěla napsat celý, od začátku.

Psal se rok 2006. Bylo léto, mistrovství světa ve fotbale bylo v plném proudu. Nějak mi tenkrát bylo sympatické Česko, ani nevím vlastně proč, a byla jsem velmi smutná, když český tým nepostoupil… Jednou jsem zaslechla, jak moje maminka řekla místo „Česko“ „Československo“. Nerozuměla jsem tomu a chtěla jsem vědět, co to znamená. Tak mi vyprávěla, že Česko a Slovensko jednou byla jedna země. Pár týdnů potom jsme se podívaly na knihu o Praze, kterou přinesli moje rodiče domů z dovolené v devadesátých letech. A tam byl název Pražské jaro, zase mi musela vyprávět o co se jedná. A tak mi popsala, jak to zažila v roce 1968 ve Švýcarsku jako malá holka. Vyprávěla mi o tom, jak se vrátila domů a skandovala „Dubček, Svoboda, d Russe hei e Seich abglaa“ (volně překládáno jako „Dubček, Svoboda, Rusové udělali blbost“), co asi slyšela někdy ve škole. Starší bratři se jí smáli, a řekli, že ona vůbec neví, o co jde. To si ovšem moje maminka nenechala líbit a ptala se rodičů. Oni jí vysvětlili, stejně jako ona potom mně, že Češi a Slováci v předchozích měsících měli svobodnější podmínky, ale že pak přišly ruské tanky a získanou svobodu znovu utlačili, že spousta Čechů a Slováků utíkala a že Švýcaři je přijali. Už tenkrát mě takové věci hodně fascinovali, a často jsem je zpracovala ve hře. Se svou velkou představivostí jsem to všechno nějak dala dohromady, spoustu věcí jsem rozuměla špatně, ale zároveň jsem pochopila naivním dětským způsobem mnoho věcí ze soudobých dějin. Někdy mě to překvapí, co všechno se dá z mých tehdejších her vyčíst.

Pak jsem měla jiné zájmy, hokej například a italské město Siena a jeho tradice. Potom ale, už na gymnáziu, se všechno vrátilo a od té doby můj zájem o všechno české se zachoval až dodnes. Tenkrát jsme ve škole mluvili o NDR. Nějak mě to zase úplně popadlo. Svůj volný čas jsem trávila tak, že jsem hltala všechno, co jsem našla: knihy, články, videa, filmy, stránky na internetu… Dokonce jsem začala vymýšlet příběhy, chtěla jsem o tom psát knihu. Samozřejmě netrvalo to dlouho a znovu jsem narazila na Pražské jaro, které hrálo důležitou rolu i pro sousední NDR. Vzpomněla jsem si na rok 2006 a postupně se můj zájem posunul z NDR k ČSSR. Dělala jsem to samé jako pár měsíců předtím, ale tentokrát znovu o Pražském jaru. Velmi silně jsem prožila 44. výročí okupace. Vznikl první nový příběh, který dodnes rozvíjím.

Od začátku mi bylo jasné, že se chci učit jazyk, protože je to tak i s mými dalšími vášněmi. Například italština mi otevřela dveře k Ambrì, k Leventině, k Sieně. Miluji jazyky a jazyky jsou dobrým prostředkem ke tvoření lásky, spojení se s tím, na čem mi záleží. A další důvod byl, že jsem tenkrát hned pochopila, že hodně informací je v dispozici jenom v češtině. Během gymnázia jsem se pak učila hlavně pasivně tím, že jsem překládala věci, kterým jsem chtěla rozumět, na další studium jsem neměla čas. Když jsem měla maturitu za sebou, konečně jsem mohla začít doopravdy. Ovšem jsem chápala, že se češtinu sama nenaučím, že potřebuji učitelku. Našla jsem kurz a tam jsem konečně začala česky i mluvit.

Po maturitě jsem taky konečně měla možnost napsat moje myšlenky, moje příběhy, i když ve fragmentech, tak jak mě ty věci postupně napadly. Během gymnázia mi moje příběhy pomohly přežít tím, že jsem vytvořila fiktivní svět, do kterého jsem se mohla uchýlit. Příběhy byly hlavní důvod, proč jsem se zajímala o historii. Velká část mého badání měla cíl, že se pak můžu vciťovat lépe do životů mých postav a popsat dobovou atmosféru. Postupně se k tomu přidalo víc postav, vznikly různé odlišné příběhy, které jsou jen tematicky spojené s Pražským jarem nebo s disentem, ale už to není jen jeden související příběh. Vyrostla touha ty příběhy zachovat, napsat, i když teď během studia to můžu jen těžce uskutečnit.

Moje zájmy, jazykové a historické, nakonec ovlivňovaly i výběr předmětů na univerzitě. Vybrala jsem si východoevropská studia, protože to bylo k mému zájmu nejbližší a mohla jsem se tímto způsobem i věnovat češtině. Nemohla jsem tušit, že po dvou letech bude zrušena čeština, a do jaké míry v nabídce kurzů převládne určité ruské nebo sovětské, v literatuře i polské těžiště. Ano, dělala bych spoustu věcí jinak, ale to už je jiný příběh.

Pokračovala jsem se studiem češtiny na univerzitě, ale i ve volném čase. Nakonec jsem našla i možnost, jak můžu s češtinou pokračovat i v rámci studia, i když už univerzita samotná žádné kurzy nenabízí. Časem jsem rozuměla víc a víc, našla jsem si kamarády v Česku, prostě vztah k češtině a Česku se prohluboval. Už nežiju jen v minulosti, v příběhu, ale i v přítomnosti. Čím víc jsem spojená s Českem a moje znalosti jazyka se zlepšují, tím víc mě to tahne i k politickému a společenskému životě dnešního Česka. Ne, tenhle stav jsem opravdu nechtěla ponechat postavám svého příběhu, u mě to byl vždycky happy end… Ale jak se zdá, v realitě to není úplně tak… Někdy přemyslím o tom, co by si asi myslely moje postavy o Babišovi a Zemanovi, o rozdělené společnosti, o xenofobii, jestli by taky chodily na demonstrace nebo psaly kritické články do novin. Ale nevidím českou přítomnost jen z pohledu mých postav, ale i z vlastní perspektivy. Už se s tím natolik identifikuji, že jsem musela pochopit, že se mě to týká i osobně. Když mluvím třeba o demonstracích, tak začínám mluvit intuitivně o „nás“ a ne o „nich“, aniž bych si to uvědomila. Občas mě na to s úsměvem upozorňuje například moje maminka.

Nejdřív mě fascinovala jen historie a vymýšlela jsem si příběhy s českým historickým kontextem. A abych si to skutečně mohla představit, začala jsem číst, sledovat všechno možné, co je s tím spojené. A brzy jsem zjistila, že hodně věcí je jen v češtině, a já jsem tomu chtěla rozumět, a protože mám ráda jazyky, měla jsem chuť se učit česky. A takto šly roky dál. Čím víc jsem rozuměla česky, tím víc jsem se identifikovala s tím, co jsem četla. A najednou to nebylo jen minulost, jen fikční příběh, co mě fascinovalo, ale i současnost. A tím se čeština a Česko stávaly součástí mého života a už si to nedokážu představit jinak. Když čtu něco negativního třeba o politice, nemůžu už být lhostejná. A pak bych chtěla jít k volbám, protože je to nějak i tak, že se mě to týká osobně, i když prakticky česká politika se mě jako švýcarské občanky vůbec netýká. Ale s internetem se prostě ty hranice nějak rozpustí. Cítím se doma v Česku, protože tam najdu knihy o tématech mého srdce a Češi mi rozumějí, můžu s nimi diskutovat o věcech, o kterých Švýcaři nic neví nebo jen málo. A hlavně chci objevit víc z toho Česka, s čím se cítím spojená, i když někdy se zdá, že moje Česko v zemi Babiše a Zemana se ztrácí…

Právě statisíce lidí na Letné mi znovu připomněly, že moje Česko navzdory všemu existuje, že se ho musí jen posílit, vrátit mu sebevědomí. Tím víc jsem si znovu jistá, že můj sen je stát se skutečnou Češkou. A když to nebude možné na papíře, chtěla bych aspoň to češství žít víc, žít víc v češtině. Chtěla bych mít malý podíl na vývoji české budoucnosti, i když si nejsem jistá, co můžu osobně dělat. A chtěla bych napsat moje příběhy a další články.

O významu veřejnoprávních médií

V době, ve které žijeme, média zažívají zásadní změnu. Přístup k internetu v podstatě změnilo způsob získávání informací, a to u nás všech. Na jedné straně to přináší hodně pozitivních dopadů. Nejdůležitější z nich asi je určitá demokratizace informací. Informace všeho druhu, od novinek, přes astrofyziku, až k návodu, jak chovat kočky: vše se dá zdarma najít na internetu. Navíc internet překonává hranice. Můžu sledovat politické dění v České republice z blízka, nebo být v kontaktu s italskými příbuznými, a to všechno i když zůstanu ve Švýcarsku. Je to takový virtuální prostor, kde se lidé ze všech koutů světa mohou sejít v reálném čase. Bohužel ale tento vývoj má také negativní dopady, které nelze opomíjet. Protože virtuální prostor na rozdíl od skutečného nezná žádné omezení, často se cítíme být zahlceni informacemi, se kterými se každý den setkáváme. Hlavně zprávy, které mají politický nebo společenský význam navíc mají potenciál k dezinformaci, a ne každý má možnosti, znalosti a čas si všechno ověřovat. Filtry na sociálních sítích mají někdy dopad, že člověk čte jen to, co chce číst; to, co odpovídá jeho stávajícímu pohledu na svět.

V takovém světě je to někdy těžké se správně a dostatečně informovat. Tyto změny pochopení a poznání světa proběhly tak rychle, že nás ani škola, ani životní zkušenosti dost dobře na to nepřipravily. Stejně tak ani politici nevědí, jak s tímto stavem zacházet, přestože by mělo být důležité se tím zabývat. Jedním z možných řešení je integrovat mediální a informační kompetence do učebního plánu. Ale co s těmi, kteří už nechodí do školy? Na to je těžké odpovědět, což ani není cílem tohoto článku. Naopak bych se chtěla zabývat jen jednou možností, jak i v dnešní době poskytnout kvalitní informace, které jsou důležité nejen pro znalosti jednotlivce, ale hlavně i pro formování názoru v demokratické společnosti.

Vedle vzdělávání, což je celoživotní proces, a probíhá nejen ve škole, by mělo být důležité investovat do veřejnoprávních médií. Na rozdíl od privátních nebo státních médií, která jednají často podle jiných požadavků, veřejnoprávní média usilují o spravedlivé zastoupení rozmanitosti ve společnosti v souladu s informační kvalitou. Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou nezávislé na finančních investorech a soustředí se na poskytování kvalitních zpráv a informací, a nemusí vždy jednat podle pravidla nabídky a poptávky nebo se zodpovídat mínění současné vlády.

Bohužel ale všude, ve Švýcarsku, stejně jako v Česku, to někteří z nás nechtějí uznat. Ve Švýcarsku budeme tento víkend hlasovat o tom, zda zrušit poplatky za veřejnoprávní média. Podle toho, jak ta iniciativa je formulovaná by to byl konec veřejnoprávní televize a rozhlasu. Jenže rozhodně ne všichni pochopili, co to vlastně znamená. Jen nejsou ochotni za ně zaplatit, protože je to pro ně buď příliš drahé nebo nechápou, za co vlastně platí, když třeba nemají rádi televizi. Podobné trendy vnímám i v českém prostoru, kde také koluje petice za zrušení poplatků a ve stejném čase určití politici usilují přímo i nepřímo o zestátnění veřejnoprávních médií.

Takový vývoj je velmi znepokojivý. Je to projev lhostejnosti, a to nejen vůči informacím jako takovým, ale hlavně vůči vlivu, jaký mají na společnost. Veřejnoprávní média jsou důležitá pro vývoj zdravé demokratické kultury, jako je přístup k důvěryhodným informacím obecně. Jenom když jsou lidé dostatečně informováni, mohou rozhodovat odpovědně. K tomu potřebují veřejně dostupné kvalitní a ověřené informace, i když nejsou příznivé pro některé politické osobnosti. A mandát od veřejnosti k tomu veřejnoprávní média zavazuje.

Ve švýcarské ústavě najdeme například odstavec, který garantuje, že nezávislost rozhlasu a televize, stejně jako autonomie v uspořádání programu jsou zajištěny. Veřejnoprávní rozhlas a televize jsou důležité i nadále, protože jak dobře zpracované zprávy a reportáže, tak i respekt k názorové rozmanitosti ve společnosti, jsou nezbytné pro zachování a vývoj demokratické kultury. Tento význam potvrzuje i další odstavec švýcarské ústavy:

Rozhlas a televize přispívají ke vzdělávání a kulturnímu rozvoji, ke svobodnému utváření názorů a k zábavě. Bere v úvahu zvláštností země a potřeby kantonů. Zobrazuje události a adekvátně vyjadřuje pluralitu názorů. (Článek 93 odstavec 2 švýcarské ústavy)

Na rozdíl od části o nezávislosti, tento odstavec v případě přijímaní iniciativy „No Billag“ by zcela odpadl, což by znamenalo, že obě garance adekvátního zpravodajství a náležité reprezentace mínění už by nebyli zaručené ústavou. To by byla velká ztráta, už proto, že  by se tím zhoršilo i zastupování různých menšin a jejich přístup k informacím.

Každopádně je důležitým úkolem pro občanskou společnost podílet se na vytváření vědomí o významu veřejnoprávních médií ve veřejném diskurzu, sledovat opatrně jejich vývoj a v případě nutnosti také požadovat odpovědnost k jejich základním úkolům tak, aby zůstala i nadále opravdu veřejnoprávní. Kvalitní informace a hlubší poznání světa  jsou v zájmu veřejnosti, a to bez ohledu na politické smýšlení jednotlivců.

♥

Veřejnoprávní média ve švýcarské ústavy v německém originálu:

Art. 93

Radio und Fernsehen

1

Die Gesetzgebung über Radio und Fernsehen sowie über andere Formen der öffentlichen fernmeldetechnischen Verbreitung von Darbietungen und Informationen ist Sache des Bundes.

2

Radio und Fernsehen tragen zur Bildung und kulturellen Entfaltung, zur freien Meinungsbildung und zur Unterhaltung bei. Sie berücksichtigen die Besonderheiten des Landes und die Bedürfnisse der Kantone. Sie stellen die Ereignisse sachgerecht dar und bringen die Vielfalt der Ansichten angemessen zum Ausdruck.

3

Die Unabhängigkeit von Radio und Fernsehen sowie die Autonomie in der Programmgestaltung sind gewährleistet.

4

Auf die Stellung und die Aufgabe anderer Medien, vor allem der Presse, ist Rücksicht zu nehmen.

5

Programmbeschwerden können einer unabhängigen Beschwerdeinstanz vorgelegt werden.

♥

Epilog

Iniciativa „No Billag“ neuspěla. Víc než 70 % Švýcarů se prohlásilo pro zachování veřejnoprávních médií. Víc v češtině najdete zde.

Jeden švýcarský pohled na prezidentské volby

Jsou tam lidé, co jsou doma v celém světě. Jsou tam lidé, co málokdy koukají na to, co je za jejich zahradou. A jsou tam lidé jako já, jejichž identity mají neobvyklé kořeny. Celý svůj život jsem Švýcarka, tady jsem se narodila a vyrostla, tady se odehrávala moje politická socializace. Před několika lety se ale odehrálo něco divného v mém životě. Najednou jsem našla jistou srdeční záležitost, na kterou už nemůžu zapomenout. Jak jsem se vlastně k tomu dostala, se dá vysvětlit jenom těžce.

Začalo to tím, že jsem se dozvěděla od maminky, že Česko a Slovensko jednou byly spolu jako Československo – název, co jsem jako malá holka nikdy neslyšela. Bylo mi 11 let a tenkrát jsem slyšela o Pražském jaru poprvé. Léta potom jsem znovu objevovala ten zájem o soudobnou českou historii, teď už jako teenager. V posledních 6 let jsem s tím zájmem dospívala. Po maturitě jsem se konečně začala učit česky, abych tomu všemu konečně lépe rozuměla. Ale nechtěla jsem jen rozumět, současně se v mé duši rozvíjelo několik příběhů inspirovaných tím, co jsem četla, viděla, slyšela… Zájem se pomalu stal srdeční záležitostí… J e to určitý druh lásky. Ovlivňoval i rozhodnutí o oboru, co studuji na univerzitě. Časem můj zájem překonával hranice historie, protože jsem pochopila význam soudobé historie pro politickou a společenskou přítomnost. Našla jsem inspirace v Česku Pražského jara, Charty 77, disentu a Sametové revoluce. Z toho pak vznikl můj zájem o lidská práva obecně.

Zatímco já jsem se začala víc a víc identifikovat s humanistickým Českem, jsem bohužel taky musela rozumět, že vedle toho mého Česku koexistují jiné formy identifikace. Poznala jsem Česko bez empatie a plné nenávistí vůči jíním, jinak smýšlející stejně jako třeba uprchlíci, Česko zajaté ve stínech minulostí. Rozuměla jsem tomu, že demokracie jednou vybojovaná není něco daného, nějaká samozřejmost, ale něco, co se má pořád vyjednávat. Pro skutečnou demokracii je potřeba nejen mít svobodné volby, ale i určitý přístup, myšlení a hlavně i vzdělávání a vzory.

Měla jsem velkou naději v prezidentských volbách, protože jsem konečně viděla možnost, že konečně to moje Česko s humanistickou tradicí dostane šanci zase být vidět a může se dostat k veřejnosti. Konečně jsem viděla cestu, jak z krize hodnot a empatie pryč. Konečně se objevila konstruktivní řešení, na což jsem čekala tak dlouho v české politické sféře. Drahoš pro mě reprezentoval ideálního kandidáta, možná ne pro mě osobně (nesouhlasím se vším, co řekl a v prvním kole bych dala přednost jinému kandidátovi), ale pro spojení společností, pro dosažení konstruktivní většiny. Pro mě byl jako konsens švýcarské Spolkové rády sjednocený v jedné osobě. S takovým prezidentem by byly konečně dané podmínky pro rozvoj konstruktivnější politické a demokratické kultury.

Ale když jsem včera zaznamenala výsledky voleb, svět se pro mě zhroutil. Můj sen se rozptýlil ve vzduchu. Já vím, že to mnozí očekávali. Parlamentní volby pro mě nebyly překvapení, v měsících předtím jsem pozorivala z blízka, jak na rovině stran chyběly konstruktivní alternativy, jak tam byl určitý druh resignace. V případu včerejších voleb alternativa ale existovala. Zůstala jsem zklamaná z toho, že ani taková alternativa nedokáže v této společnosti získat většinu.

Trpím, ale stále doufám, že naděje v lepší budoucnosti není marná. Bude těžší pracovat pro politickou kulturu a vztahy uvnitř společností, těžší než by to bylo se slušným prezidentem. Ale každopádně to není nemožné. Zaleží na nás všech, co těch 48% dokáže v každodenním životě způsobit. Věřím v Čechy. Nezáleží jen na tom, co se děje při volbách, co rozhodnou politici. Nejvíc se společenská atmosféra vytváří a mění jinde: tím, jak vychováme děti, co se učíme ve škole, jak se chováme k ostatním. Můj hlas jsem vám nemohla dát, protože nemám občanství. Mou podporu ale máte, Češi. Proto, prosím, nenechte se normalizovat. Já taky nebudu. Stále, jako loni na podzim, mám obrovskou vůli přispívat ke kultivaci zdravé a konstruktivní politické a společenské kultury v Česku. Ještě nevím jak. Co ale vím, že mi to Česko Pražského jara a Charty 77 je tak blízké, že už nemůžu být lhostejná vůči tomu, co se tam právě děje. Proto budu i dál sledovat politické a společenské dění a pro inspiraci studovat nedávnou historii.

Ve Švýcarsku, 28.1.18

♥

Můj první politický text v češtině, o 17. Listopadu

O svobodě a demokracii v němčině

Václav Havel o náději

Protože dneska to je to, co je nejdůležitejší.

saminana

Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi.

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tatonaděje je.Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale…

Ursprünglichen Post anzeigen 69 weitere Wörter

17. Listopad: O svobodě a demokracii

Demokracie není diktatura většiny a ani diktatura menšiny jménem většiny. Zaklady naší demokracie jsou svoboda, lidská práva a odpovědnost k druhým a k celku. To nelze zapomenout. Hlavně proto jsou dny jako 17. listopad důležité, protože připominají, že demokracie v hlubším smyslu není samozřejmost, že nemůže existovat bez naší pokračující podpory. Události posledních měsíců ukazují, že je čas, že pokračujeme ve stopách těch, kteří se v těch historických dnech zastali svobody a demokracie, a to v podmínkách, kdy takové veřejné vyjádření znamenalo skutečný projev statečnosti. Tímto může být 17. listopad velmi inspirujícím dnem.

Fribourg 17.11.16

♥

To je revidovaná verze z roku 2017. Sleduje původný text, jak jsem ho psala minulý rok na univerzitě ve Fribourgu:

♥

To je můj první článek v češtině. V němčině jsem o 17. listopadu a svobodě a demokracii už psala delší text, který nahlednete zde.

Václav Havel o naději

Nejdřív bych měl asi říct, že naději, o níž dost často přemýšlím (zvlášť v situacích obzvlášť beznadějných, jako například ve vězení), chápu především, původně a hlavně jako stav ducha, nikoli stav světa. Naději v sobě prostě máme, nebo nemáme, je rozměrem naší duše a není ve své podstatě závislá na nějakých pozorováních světa či odhadech situace. Naděje není prognostika. Je to orientace ducha, orientace srdce, přesahující svět bezprostředně žitého a zakotvení kdesi dál, za jeho hranicemi.

Mírou naděje v tomto hlubokém a silném smyslu není míra našeho rozveselení z dobrého běhu věcí a naší vůle se investovat do podniků viditelně mířících k blízkému úspěchu, ale spíš míra naší schopnosti usilovat o něco proto, že to je dobré, a nikoli pouze proto, že to má zajištěn úspěch. Čím nepříznivější je situace, v níž svou naději osvědčujeme, tím hlubší tatonaděje je.Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.

…Myslím si zkrátka, že tu nejhlubší a nejdůležitější naději, tu jedinou, která nás dokáže navzdory všemu udržet nad hladinou, přimět k dobrým činům a která je jediným pravým zdrojem závratnosti lidského ducha a jeho snažení, bereme tak říkajíc „odjinud“. A tato naděje to také především je, co nám dává sílu žít a pořád znovu něco zkoušet…